Albánie 2021
Jdeme údolím, do něhož ještě nedosáhnou paprsky ranního slunce. Hřebeny hor už jsou ale zalité sluncem a dávají tušit nastávající krásný den. Na konci naší “karavany” jde náš místní průvodce se 2 koňmi, kteří nesou naše bágly. Dnes nás čeká jeden z nejhezčích treků v Albánii - z Valbonë do Thethu. Ale pěkně popořádku.
Když jsme se loni koncem ledna vraceli z Guatemaly a sledovali první přicházející zprávy z Činy o novem viru, určitě jsme netušili, jak moc to ovlivní naše cestování. A samozřejmě nejen to, ale v první řadě náš běžný každodenní život... Vzhledem k situaci na jiných kontinentech se nakonec tentokrát rozhodujeme zůstat v Evropě a vrátit se ke způsobu cestování, jakým jsme před mnoha lety začínali, tedy autem. Ve čtvrtek 23.9. 2021 nakonec odjíždíme Peugeotem Traveller (který skvěle zajistil Filip) do Albánie. Nakonec bohužel pouze v počtu 5 kusů, Jirka zůstává ze zdravotních důvodů doma. Napřesrok musíme vyrazit zase komplet...
Odjíždíme 23.9.2021 v 7 večer z ČB pres Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko, Bosnu a Černou Horu do Albánie. Na prvních 2 hranicích nikdo není, a i na dalších stačily většinou jen pasy, doklad k autu a alespoň od 1 z nás doklad o testech či očkování - asi nějak předpokládali, že když je naočkovaný jeden, budou v tom aute i ostatní. Takže průjezd hranicemi hladký až na vjezd do Bosny, kde se nás celník silné muslimského vzhledu zeptal, zda vezmeme nějaký alkohol. Raději jsme přiznali 100 piv (což bylo stejně méně, než byla realita) a po několika minutách přesvědčování, že to je pouze pro osobni spotřebu na prvních několik dnů, nás nakonec pustil... Jinak uběhla cesta velmi rychle a díky tomu, že jsme se střídali po hodině v řízení, tak už před desátou dopolední děláme zastávku u kláštera Ostrog v Černé Hoře. Klášter je působivé zasazen do skalního masivu a je z něj nádherný výhled do okolní krajiny. Pokračujeme dále, překračujeme poslední hranice a jsme v Albánii. Čekali jsme alespoň trochu nějaký kulturní šok, resp. pokles životní úrovně oproti předchozím zemím, ale opak je pravdou. Ve srovnání s Bosnou či Černou Horou jsou zde nově postavené domy, hezčí silnice, novější auta a i nepořádku je tu mnohem mene. Jsme tím vlastně překvapeni až doteď,,, Do Shkadaru - druhého nebo třetího největšího města Albánie - dorážíme kolem druhé odpoledni, najdeme hotýlek, který jsme si na bookingu rezervovali a jdeme si na chvíli zdřímnout. Po probuzení si domluvíme, ze nás zítra v 6:15 ráno vyzvedne sdíleny mikrobus, který jede do hor a taky ze si budeme moci nechat auto 3 dny bezplatně na parkovišti u hotýlku. Jdeme se projít do města a jsme příjemně potěšeni několika aspekty - pohodou, která tu vládne, pak počasím (je tu kolem 20 stupňů, takže o dost tepleji než bylo u nás) a cenami (kafe a kopeček zmrzliny na pěší zóně na zahrádce příjemné kavárny stoji dohromady 1 EUR). Projdeme si město, dáme si první albánskou večeři, jdeme zpátky na hotel, tady si sbalíme věci na trek do batohů a jdeme docela brzo spát.
Budík zvoní o pul šesté ráno, dobalujeme věci a v 6;15 už do našeho auta nakládáme věci, které v příštích dnech nebudeme potřebovat; ty potřebné máme každý v batohu na zádech. Mikrobus Sprinter s několika lidmi uvnitř už přijíždí, jen Michal nikde (měl jednolůžkový pokoj). Filip mu raději volá - Michal ještě spal, ale za neuvěřitelné 2 minuty je dole, kompletně sbalený a můžeme vyrazit. Kromě nás jedou už jen asi 4 lidi, cesta trvá asi hodinu a půl a je neuvěřitelně rozbitá. Na úplný závěr je asi půlkilometrový tunel a ten nás vyplivne v miste, kde začíná přehrada Komani, po níž se budeme plavit lodí. Je tu na rozdíl od Shkoderu pěkná zima, fouká a oblékáme na sebe všechno co máme. Ještě si dáme nedobré kafe v místním bufetu a naloďujeme se. Na lodi je odhadem něco málo přes 100 lidi a asi 10 aut. Cesta po přehradním jezeře trvá asi 2,5 hodiny a velkou část vede poměrně úzkým a dechberoucím kaňonem. V tomhle případě určitě platí, že cesta sama je i cíl. Navíc už chvíli po vyplutí vyšlo slunce a oteplilo se, vše je hned veselejší. Na konci jezera vystupujeme z lodi a nasedáme do jednoho z mikrobusů, které přivezly pasažéry na naši loď, která odplouvá zase zpět. My jedeme asi hodinu nebo hodinu a pul do vesnice Valboně, kam dorazíme v brzkém odpoledni. Ubytujeme se v jednoduchém guesthousu u mladého majitele, který trochu umí anglicky a německy. Jdeme do vsi na pozdní oběd, dáme si před nim prvního panáka albánského koňaku Skanderberg (velký panák za 20 Kč je cena, kterou jsme i potom viděli ve všech nápojových lístcích). Přidáme 2 velká piva (překvapivě dobra), kluci si jdou zdřímnout, já vezmu dron a jdu si zalítat. Valbonë je poslední vesnice v údolí a všude kolem jsou nádherné hory. Trochu mi připomínají Dolomity. Vracím se zpátky na ubytování, domlouváme si večeři s panem domácím a na zítřek koně, kteří nám ponesou bagáž. Jdeme se pak ještě projít po vesnici - houfně se tu staví a za par let už bychom to tu možná nepoznali. A kdo tu byl třeba před 20 lety, tak by to nemohl poznat už dnes. Vylezeme na jednu malou vyhlídku nad vesnici a slunce zapadá a v tu chvíli se velmi rychle ochlazuje. Večeře připravena panem domácím byla skvělá, zalili jsme ji pár pivy a šli si lehnout. Deka navíc přišla v noci rozhodně vhod, byla docela zima.
Ráno vstaneme, dobalíme věci a jdeme na snídani. Po ni už na nás čeká místňák se 2 koňmi, kteří ponesou naše bágly. No koňmi - jsou to spis větší poníci a už chápeme, proč nám náš pan domácí včera říkal, ze 1 kůň může nést jen 3 batohy. Místňák naloží bágly na koně a my těsně po osmé vyrážíme. Chápu, ze pro někoho je tenhle způsob nepřijatelný a silně mastňácký, ale nám všem (s veškerými zdravotními problémy s kyčlemi, koleny či zády) umožňuje, ze se všichni společně podíváme na místa, kam bychom se společně jinak již možná vydat nemohli. Udělali jsme to tak předloni ve Fanských horách v Tádžikistánu a letos znovu. Navíc tím podpoříme místní, pro které je turismus důležitou součástí jejich příjmu.
Slunce zatím osvětluje jen vrcholky hor a v údolí je ještě šero. A taky zima. Zpočátku jdeme jen velmi pozvolným stoupáním, především vyschlým korytem sezonní řeky - až do chvíle, kdy asi po hodině chůze dorazíme k poslední výspě civilizace, do vesničky Rrogam s několika domy. Odtud již cesta stoupá mnohem příkřeji. Slunce už vylezlo vysoko, oteplilo se a nám se otevírají hezčí a hezčí pohledy do údolí. Po nějakých asi 2,5 hodinách se zjevuje fata morgana - občerstvení Simoni café s nabídkou vody, koly a hlavně plechovkového piva. Jedno okamžitě polkneme a chápeme i cenu 5 EUR za jedno... “Barman” mluví slušně anglicky a říká nám, ze místňák chvátá a půjde s oběma koňmi napřed a nechá je v obdobném kiosku na druhé straně průsmyku, kde na nás bude čekat jiny průvodce. My nechvátáme, v klidu dopijeme a vyrazíme dále. Ne že by byl vystup hračka; docela náročný byl, ale když jsme někdy po poledni dorazili do sedla, tak jsme se shodli, že jsme těch 900 výškových metrů zvládli v pohodě. I v našem věku a po vice než ročním téměř nicnedělání. Z průsmyku si ještě odskakujeme o několik desítek výškových metrů výš na nedalekou vyhlídku, ze které jsou další opravdu nádherné vyhlídky. Dame si sušenky a vyrazíme dolu – čeká nás sestup o 1.100 výškových metrů. Touhle dobou potkáváme fakt hodně lidi, kteří putují opačným směrem než my. Mimo jiné i našeho chlapíka, který už jde proti nám zpět do Valbonë. Doufáme, že koně na nás níže čekají i s našimi bágly. Po asi hodině a půl dorazíme k dalšímu občerstvení (tentokrát s polovičním cenami), kde na nás čekají naši koně a vedle nich naše bágly. Dáme si tu oběd, který nám ráno připravil pan domácí (chléb a sýr jeho výroby a zakusujeme k tomu Milanovu Vysočinu). Hned je nám lepe a můžeme vyrazit. Mladý týpek co půjde s námi dolů, je slušně nalitej a po chvíli nám mizí z dohledu. Cesta nahoru byla náročná pro plíce, ale teď dostávají zabrat nohy... Stezka je kamenitá, chvílemi se drolí a občas jdeme úplně po spádnici. Ještě že máme všichni hůlky. Michal s Filipem se vydávají napřed, aby chytli kluka s našimi bágly. Když se jim to dole ve vesnici Theth podařilo, byl prej nepříjemnej jako prase, že ho zdržujeme a tak něco... Kluci sundaj z koni bágly a posílají ho do háje. Ve vesnici se dozvídáme, že od zítřka nebude kvůli opravě silnice jezdit 3 dny hromadná doprava, jen taxíky a těch je tu málo na to, aby odvezli všechny co budou chtít. Narychlo měníme plány a nakonec se rozhodujeme přesunout se ještě dnes zpět do Shkoderu. Zatímco nám hospodský shání dopravu, tak my si dáváme studené pivko. Hostinskému ukazuji fotky (které tu vyfotil můj brácha před 11 lety), jestli někoho nepozná. Poznal hned. Zavolal asi třicetiletého kluka, který na fotkách poznává svou sestru Sofii a svého otce. Svět je malý...
Jdeme do taxíku. Je to Mitsubishi SUV, které velikostí nějak neodpovídá 5 pasažérům s plnou bagáží, ale musíme se tam vměstnat - Filip jde vedle řidiče, kluci za něj a já ještě za ně vlastně až úplně do kufru vedle báglů. Je tu totiž ještě jedna sedačka. Až po rozjetí ale zjišťuji, že je jen volně položena na podlaze a není nijak ukotvena, a tak se občas pohybují i s ní????. Tenhle způsob dopravy miluji a vzpomínám na zážitky z Asie????. Řidič jede jako prase a za celou dobu nepromluví ani slovo. Po 2 hodinách cesty nás vysazuje u našeho hotelu, my se vysoukáme z auta a jsme po 36 hodinách zase na stejném místě. Ubytujeme se, jdeme na večeři a spát. Neuvěřitelný, co jsme za ty 2 dny zvládli...
Vstáváme do pondělního rána a balíme věci. Já po chvíli zjišťuji, že mi chybí foťák i s brašnou... včera v hospodě v Thethu jsem jej určitě měl - tak zůstal buď tam, nebo v taxíku, nebo ev. po příjezdu do Skadaru někde venku před hotelem... Vzpomněl jsem si, že Filip nás včera večer nahrával, jak se všichni soukáme ven z auta tady před hotelem ve Shkoderu, tak jsme si přehráli záznam a zjišťujeme, ze brašnu s foťákem jsme z auta nevyndávali - zůstal tedy v hospodě v Thethu nebo v tom taxíku. Zahajuji záchrannou akci – u snídaně navrhuji, že nechám kluky ve Skadaru a dojedu se do Thethu podívat do té hospody a pokud tam foťák nebude, tak případně seženu kontakt na taxikáře. Nakonec ale po netu zjistím telefon do té hospody v Thethu (ještě před pár lety by to byl zázrak, dnes díky mapy.cz a Google již běžná věc) a chci tam zavolat. Nakonec ale poprosím paní v našem hotýlku, zda by tam mohla zavolat ona a případně poptat i to taxi. Snad mi rozuměla, kývne na souhlas a říká, ať jí dám 10 minut, ze zjisti co se dá. Po par minutách se vrací s palcem nahoru????, ze se foťák našel! A nejen to, že jej přivezou prvním autem, co pojede z Thethu do Shkoderu, a to až přímo do našeho hotelu????. Rázem mne místo mnohahodinové cesty do hor a zpět čeká podstatně příjemnější strávení času - prozkoumáme dopodrobna město a přilehlé okolí. Paní v hotelu s velkým díky dáváme nějaké plechovkové Plzně a sedáme do auta s tím, že se vrátíme někdy v brzkých odpoledních hodinách pro foťák.
Nejdříve se jedeme podívat ke starému benátskému mostu v Mesi, asi 20 minut cesty autem. Na fotkách, které jsem dříve viděl, vypadá že leží někde mimo civilizaci, ale opak je pravdou. Nachází se vlastně na předměstí Shkoderu, kousek od posledních domů a v blízkosti nového mostu pro auta. Pod správným úhlem se ale dá nafotit tak, aby to vypadalo fotogenicky...
Vyfotíme jej z mnoha stran a úhlů a pak jdeme na kafe do nejbližší kavárny, které dokonale šéfuje asi dvanáctiletý kluk. Polkneme kafe a přejedeme na druhý konec Shkoderu, kde se nachází stará polorozpadlá pevnost, z níž je perfektní výhled do všech stran. Padlo pár kapek, poprvé od našeho příjezdu do Albánie. Vracíme se k autu, přejedeme směrem k našemu hotelu a po cestě se zastavujeme na oběd v nějaké lepší restauraci s vyšším cenami, ale i tak byla konečná cena na účtu určitě menší, než by byla u nás...
Po cestě do hotelu ještě zastavuji pro kytku pro paní z hotelu – dávají mi ji automaticky do růžového obalu, zřejmě univerzální oblíbená barva. Paní na hotelu nebyla, pouze asi dvacetiletý obtloustlý recepční - vrazil jsem mu kytku do ruky se slovy, ať ji předá své starší blonďaté kolegyni. Sice pokrýval hlavou, ale nejsem si jist, zda rozuměl anglicky - koukal se střídavě na mne a na tu růži s růžovou sluhou ve světle růžovém celofánu... Pochopil jsem, že je nejvyšší čas opustit Shkoder a vydat se dále na jih - do hlavního města Tirany.
Vzhledem k jedné zastávce na kafe a hlavně vzhledem k dopravní zácpě v Tiraně nám cesta trvá asi 3 hodiny. Půlmilionová Tirana vypadá překvapivě moderně. Po chvilce bloudění se nám nakonec daří najit hotýlek, který jsme si během dne zarezervovali na bookingu. Hotýlek leží v úzké uličce, kde se větším autem poměrně obtížné manévruje, ale s pomoci majitele hotýlku to nakonec zvládneme. Jen si hodíme věci do pokojů a ihned vyrážíme do centra. Je vzdáleno tak pouhých 15 minut pěšky, ideální. Je příjemné teplo a na hlavni pěší zóně to neuvěřitelně žije, už je úplná tma a připadám si jako před pandemií????. Dáme si jedno pivo a jdeme se ještě podívat na nedaleké hlavni náměstí, abychom jej viděli i večerně osvětlené. Vracíme se zpátky na pěší zónu a dáváme si pizzu k večeři a pak se přesouváme večerní Tiranou zpátky na hotýlek.
Ráno se nasnídáme, sbalíme věci, které si ponecháváme v autě a jdeme se znovu podívat do centra, tentokrát za světla. Ranní káva, procházka bazarem a pak jdeme na hlavni náměstí, kde jsme byli včera večer. Náměstí je obrovské a nehezké a vévodí mu 2 budovy socialistického brutalismu, které doplňuje par historických staveb. Odtud se přesouváme na prohlídku nedalekého podzemního bunkru, který byl přestavěn na muzeum totality. Popisky v angličtině nám umožňují se lépe orientovat, je tu mnoho dobových fotografií. Albánský komunistický režim byl ještě tvrdší než ostatní východoevropské a prohlídka je logicky poměrně depresivní (byť asi ne tak moc jako např. prohlídka muzea genocidy v Phnom Penhu v Kambodži). Jsme zpátky na vzduchu a potřebujeme si dát pivo. Náhodou objevujeme hospodu s točeným pivem v tuplácich a protože já s Filipem máme do řízení hodně, ale hodně daleko, tak si jej objednáváme. Dopijeme a přesouváme se zpátky k hotelu, nasedneme a opouštíme Tiranu. Vzhledem k tomu, že jsme včera od jedněch Čechů dostali tip na pěkné místo nedaleko od města, jedeme ještě na odpoledne do nedalekých hor; silnice se stává horší a horší, až se nakonec změní na cestu plnou výmolů, ale nakonec dorazíme k přehradě, kde ponecháváme auto a potkáváme další Čechy, kteří nás směřují do výše položené hospody a hlavně na vyhlídku ještě nad ní. Jdeme pěšky po prašné silnici a za každou zatáčkou se otevírají hezčí a hezčí pohledy na přehradu a na kopce nad ni. Míjíme hospodu a jdeme na vyhlídku nad ni. Cesta vede v závěru po železných schodech, které zde byly postaveny evidentně teprve nedávno. Vyhlídka je předsunutá nad skalní stěnu a je z ní naprosto dokonalý rozhled. Když se jej nabažíme, sestupujeme k restauraci, která byla evidentně teprve nedávno postavena. Někdo si dá kafe, někdo pivo a pak sestupujeme zpátky k autu a odjíždíme zpátky do Tirany. Moc příjemné odpoledne. Po pár minutách cesty zastavujeme u asi tak sedmileté holčičky, která nám nabízí granátová jablka. Dvě nám dá a já jí platím. Má neuvěřitelnou a nefalšovanou radost a ve zpětném zrcátku je pak vidět, jak radostí tančí. Máme z toho báječný pocit...
Tiranou jen profrčíme a jedeme do 2 hodiny vzdáleného města Berat. Jsem poslední na radě, kdo dnes řídí a už za tmy mne najednou zastavuje policie. Byl jsem si téměř jist, ze jsem povolenou devadesátku nepřekročil o vice než nějakých 5 km/hod. a nechtěl jsem věřit, ze by mne kvůli tomu zastavili - leckdo jel rychleji než já. Policajt spustil docela formálně anglicky, zda vím, jaký je důvod proč mne zastavili, což jsem tedy nevěděl. Pokračoval dále, že důvodem je náhodná kontrola, zda řidič nejede pod vlivem alkoholu. Od mého tupláku uplynulo určitě víc než 6 hodin, tak mi logicky nemohli nic naměřit, což vzápětí policajt potvrzuje, děkuje za spolupráci a přeje šťastnou cestu. Zanedlouho dorážíme do Beratu, kde jsme ubytováni v určitě nejlepším hotelu, v jakém jsme zatím byli v Albánii ubytováni (a jak se na konci ukáže, asi v nejlepším za celý pobyt vůbec). Majitel hotýlku nám doporučil blízkou restauraci, kam se hned odebíráme. Dáváme si několikachodové menu s masem, salátem, řízkem a různými pomazánkami a dalšími dobrotami. K tomu panáky místního koňaku, par piv, někdo si da víno a nacpaní k prasknutí čekáme na účet. Dělá 9 eur na osobu????, v nadprůměrné restauraci téměř v centru jednoho z nejhezčích měst v Albánii...
Ráno se rozhodujeme zůstat ještě jednu noc, protože bychom se dnes chtěli vydat na rafting na řece Osum, něco málo přes hodinu cesty autem. Nasnídáme se a vyrážíme do města Corovodë, tady se ptáme po moznosti raftingu, ale sděluji nám, že je bohužel málo vody. Chlapík mi ale doporučuje alespoň par vyhlídek do kaňonu, kterým řeka protéká, a hlavně mi na mapě v mém telefonu ukazuje a označuje místo, kudy by se do kaňonu dalo vlézt a kousek jím projít. Z Corovodë jedeme silnicí podél kaňonu a zastavujeme se na 2 místech, odkud je do kaňonu hezky vidět. Zejména druhá vyhlídka ze staršího mostu nedaleko od hlavní silnice je zcela impozantní a děláme plno fotek a vypouštíme dron. Jedeme dále a na označeném miste necháváme auto, bereme na nohy sandály a sestupujeme k řece. Jdeme po proudu řeky střídavě po jednom a druhem břehu, mezi nimiž brodíme na místech, kde voda dosahuje jen asi po kolena. Celkem brodíme asi tak 10x a procházíme nejhezčí částí kaňonu až dorazíme k patě mostu, z něhož jsme se předtím dívali naopak dolů do kaňonu. Dal už to projít nejde, kaňon o výšce nějakých 40 m se tady zúží do jen několikametrové šíře a hloubka a proud už neumožňují další postup. I tak jsme ale prošli víc, než jsme čekali. Otočíme se a stejnou cestou se vracíme zpět - výstup na hranu kaňonu není možný, stěny jsou příliš strmé a vystoupíme tedy znovu až na miste, kde jsme do kaňonu předtím vlezli. Vracíme se pak necelou půlhodinu autem zpět do Corovodë a par kilometrů odtud hledáme skalní tunely, ve kterých kdysi bývaly uloženy věci státního významu. Nepodaří se nám je ani po velkém úsilí a hledání různých cest najit, ale alespoň se seznámíme s dvojicí příjemných sedmdesátníků, kteří nám neustále něco říkají albánsky, takže jim nerozumíme ani slovo????. Ale pochopili jsme, že někde nedaleko ty tunely jsou, jen nám neuměli vysvětlit kde... Sedáme do auta a vracíme se zpět do Beratu. Od snídaně jsme cely den nikdo nic nejedli, takže jsme se po příjezdu hned přesunuli do restaurace, kde jsme večeřeli i včera a dáváme si fajn večeři. Dnes tedy na očekávaný rafting sice vůbec nedošlo, ale shodujeme se, ze šlo o mimořádně povedený den...
Ráno si sbalíme věci a jdeme si prohlédnout město Berat. Začínáme prohlídkou hradu - pevnosti, která leží na kopci nad městem. Hned po snídani se tedy drápeme do slušného vršku a je zatím asi největší horko za dobu našeho pobytu v Albánii. Jedná se o největší dochovaný hrad v Albánii a jeho zajímavosti je, že kamenné domy v pevnosti jsou zde stále obydlené lidmi. Pak se přesuneme do podhradí do staré čtvrti, která je zapsána do UNESCO. Kroucené úzké uličky v kopci s bílými domy mi připomínají Andalusii. Na pěší zóně si pak dáme kafe a vodu, odebereme se k autu a odjíždíme na jihovýchod, do města Permët, stejnou cestou jako jsme jeli včera ke kaňonu Osum. Po necele hodině zastavujeme v malém městečku s prozaickým jménem Poličan a hledáme restauračku na oběd. Nacházíme jenom takový malý bufet s majitelkou ovládající několik anglických slov a když slyšíme slova polévka, fazole a maso, tak hned objednáváme a těšíme se na tříchodové menu. Dostáváme fazolovou polívku a jako druhy chod polévku gulášovou. Vůbec nám to ale nevadí, polívku jsme tu ještě neměli, tak proč si teď nedat rovnou dvě najednou????? V Poličanu jsme se ale zastavili především proto, že jsme na netu našli, ze se tu dlouhá leta vyráběly ve velkém zbraně Kalašnikov AK 47 a výroba byla ukončena teprve dlouho po albánské revoluci (ta jejich byla v roce 1991), až někdy před nějakými necelými 10 lety... Areál by měl byt ohromný a chceme jej alespoň zvenku vidět. Zeptáme se anglicky asi 16-ti letého místního kluka, který jde ze školy, zda by nám neukázal cestu. Překvapivě výbornou angličtinou nám nabídl, ze nás doprovodí, a nakonec je z toho téměř hodinová cesta kolem obří fabriky - dovnitř se dostat nemůžeme (zpočátku jsme si mysleli, ze je areál zcela opuštěný, ale jednou nebo dvakrát jsme z velké vzdálenosti zahlédli evidentně plně ozbrojenou vojenskou stráž, která dohlíží, aby se nikdo nedostal dovnitř). Kluk říká, ze všechny zbraně již byly před lety odvezeny, ale objekt je střežený dal. Rozměry odhadujeme na 400x200 m, žádná malá fabrička... po ukončení výroby už ale není ve městě skoro žádná moznost práce a Polican se postupně vylidňuje... Obejdeme část areálu a klučina nám popisuje spoustu zajímavých věcí, které bychom se jinak neměli šanci dozvědět... Ptáme se jej, kde se tak dobře naučil anglicky a jeho odpověď nás docela překvapuje – prý zejména z počítačových her... V posledních minutách se nebe úplně zatáhlo a začínají lítat blesky a vypadá to, ze každou chvíli začne lejt - rozloučíme se s klukem a dáváme mu bankovku fakt nevysoké hodnoty, kterou si zprvu odmítá vzít, ale nakonec jsme jej přesvědčili, ze si ji za své průvodcovské služby prostě vzít musí... Poděkoval a zmizel... My skáčeme do auta a pokračujeme dal. Po chvíli začíná velmi slušný liják, měli jsme to akorát... zastavujeme se pak na kafe v Corovodë ve stejné kavárně jako včera a pokračujeme dál, podél řeky Osum, pořád stejnou cestou jako jsme jeli včera. Několikrát je na silnici pár kamenů, které tam spadly v důsledku deště - z toho jednou to byl šutr tak tunový a bylo potřeba jet fakt pomalu a opatrně... projíždíme kolem posledního místa, kam jsme dojeli včera a pokračujeme dále. Přestalo pršet a do města Permët, cíle dnešní cesty, nám zbývá už jen necelých 40 km a včera jsme zjistili, že zde postavili úplně novou silnici, kterou ještě nestačili do navigace zapsat. Máme radost, dnes budeme na ubytování brzo a dáme si pohodový odpočinkový podvečer????. Už vůbec neprší, jsem za volantem a valím to po novem asfaltu zhruba stovkou a cesta vesele ubíhá. Najednou se rázem významně změní kvalita asfaltu - tak 10 vteřin ještě jedu aspoň po mizerném asfaltu, pak chvíli už jen po štěrkové silnici a pak už jen po prašné a dost vymleté. Po dalších 300 metrech se z cesty stává něco zcela neprůjezdného, tedy pro naše auto určitě (ale pro běžnou 4x4 asi taky, tady by byl potřeba jedině klasický off-road). Chvíli s Petrem obhlížíme, zda bychom místo plné vody a bláta přeci jen nezkusili projet, protože po nějakých 150 metrech se jeví, že by silnice mohla být trochu lepší, ale vyhodnocujeme to tak, že jediná možnost je couvat kam to půjde a tam se otočit a jet zpátky... po chvilce couvání se otáčím a jedu zpět a Milan náhle na své navigaci zjišťuje, ze jsme asi před kilometrem zapomněli odbočit. Nacházíme skutečně směrovku na Permët 35 km, odbočujeme a oddychujeme si... Asfalt nicméně tentokrát skončí už po 100 metrech a začíná neuvěřitelně kamenitá cesta. Jedu dál. Chvílemi se odvážím jet rychlosti téměř 10 km/h, ale fakt jen chvílemi a je to už docela na hranici mozností našeho auta... Pokračuji dále ještě asi 2 km a někteří členové posádky začínají pochybovat o schopnostech auta (o řidiči a náčelníkovi v jedné osobě by si to tedy nikdo říci neodvážil????). Míjíme několik obrovských (mnohometrových) milířů, na kterých místní dělají dřevěné uhlí, a mám pocit, ze jsem se vrátil o několik století zpět nebo rovnou do pohádky Pyšná princezna. Chci jet dál dokud to půjde, ale před malým mostem se sbitými prkny, za kterým silnice velmi, ale velmi strmě stoupá, raději zastavuji. Do Permëtu zbývá něco málo přes 30 km, ale i pokud bychom to dokázali naší dvoukolkou projet, tak by to bylo v tomhle terénu třeba nějaké 4 hodiny cesty a blížil se soumrak. Přijali jsme fakt, že bychom měli uznat porážku a otáčíme se zpět. Vracíme se zhruba 2 hodiny zpátky do Beratu????a odtud skoro 3 hodiny velkou oklikou (ale po asfaltu) do Permëtu... Střídáme se za volantem a posloucháme skvělou mluvenou detektivku Jatka, i díky níž nám cesta uteče jako voda a před desátou večerní přistáváme v Permëtu u hotelu, který jsme si ráno rezervovali. Ale i tomhle to přece je, nemůže všechno vyjít úplně dokonale a na improvizaci jsme zvyklí - na co bychom pak ve staří vzpomínali????... Znovu prší, jdeme se ještě narychlo najíst do nějakého místního fast foodu. Někteří k němu zjevně nemají dost důvěry a rozhodnou se dnes večer držet půst; já s tím problém nemám, nacpu se k prasknutí a zaliju jej pár pivy, díky čemuž pak spím jak dudek????.
Ranní pravidelný panák Jagermeisteru, jdeme na snídani, pak si sbalit věci a odjíždíme na konec města, kde ponecháváme auto a vydáváme se pěšky do kopce a za hodinu dorazíme k velmi zvláštnímu kostelíku, který nám spíše připomíná staré opatství někde v Provence. Slunce už zase pálí, vracíme se k autu a přejíždíme pár kilometru dále k přírodním termálním jezírkům Benjë. Leží několik kilometrů od Permëtu po prašné cestě a sestává asi z 8 termálních jezírek o teplotě 23-30 st. My vybíráme jedno z nejteplejších hned u starého benátského mostu, který mu dodává patřičnou atmosféru. V bazénku potkáváme mladší česky pár a vyměňujeme si s nimi zkušenosti. Rádi bychom si pokecali s oběma, ale kluk se za celou dobu nedostane ke slovu, poněvadž holčina zná každou odpověď. Když má pocit, ze by ten její Kuba už mel z vody vylézt (protože mu je asi zima????), tak zavelí a oba tedy odchází... Kuba po nás hodí nešťastný a trochu závistivý pohled, ale necháváme jej jeho osudu????... Filip s Michalem vylézají z vody s tím, ze je jim už zima a neuvěřitelné se stává skutečnosti - já, Milan a Petr ve vodě a Filip a Michal na břehu se slovy, že je ta voda studená a už do ni nechtějí - od minulého století (tisíciletí) se nám zatím tohle nestalo... a dlouho asi zase nestane????... Jinak ležet tohle místo někde jinde, tak je cesta k němu plně vyasfaltována a na konci obrovské parkoviště s turnikety. Tady nic takového nečekejte. Ale kdoví co bude za pár let...
Po cestě zpět od pramenů Benjë se nejprve zastavíme u předpotopní palírny raki, kterou náhodou objevujeme u silnice. Zastavujeme se a pozorujeme paní, jak stáčí destilát z vína. Žádný teploměr a není nám jasné, jak odděluje prvotní methylalkoholovou frakci - možná to snad ani neřeší... Paní nám najednou podá poloplnou čerstvé nakapanou nádobku o objemu cca 2 litry, ať ochutnáme. Mám výhodu, že řídím a jasně držím v ruce klíče od auta, a tak si mohu dovolit odmítnout. Kluci ne, a tak je pak celé odpoledne kontroluji, zda jim ještě funguje zrak... Funguje jim ale výborně, takže si po chvilce všimnou taverny hned u silnice, kde se zastavujeme na oběd. Říkáme chlapíkovi, ať nám přinese nějaký mix, co má k dispozici, což pochopí. Jeho porce jehněčího, vepřového a hovězího s velkými náložemi řeckého salátu se zpočátku jeví jako nesnězitelné, ale nakonec jsme souboj vyhráli a odvalujeme se do auta a odjíždíme dále. Po hodině jízdy někdo ze zadní části auta konstatuje, že jsme sakra neměli žádnou sladkou tečku a že to takhle nemůžeme nechat. Zastavuji tedy ve městečku Kelcyrë a objednáváme si kafe a zmrzlinu, což není úplně jednoduché, protože slovní zásoba paní vedoucí končí u číslovek... Najednou odchází pryč a my jen doufáme, že jsme ji nezpůsobili nějaké vážnější trauma... Nezpůsobili. Pochopila. Přešla ulici a došla koupit kornouty se zmrzkou do prodejny smíšeného zboží, která mi zdálky silně připomínala tu, kam jsem ve 2.polovine 70.let o prázdninách u babičky na venkově chodil nakupovat????. Nicméně - perfektní servis! Pokračujeme dále a za necelou hodinu jsme v Gjirokasteru, což je asi nejzajímavější město v Albánii, ležící se strmém kopci. Nocleh máme zajištěný, jen se k němu nemůžeme dostat - jednak je ve městě velká objížďka a taky nás navigace žene místy, kudy by projel možná tak tuk-tuk, ale náš minibus určitě ne. Docela dlouho nám trvá, než se dostaneme až k hotelu, ale nakonec to zvládáme. Hodně silný motor a hlavně automat oceňuji, v některých místech bych tu nechtěl jet za deště, protože by to na staré kamenné dlažbě asi slušně klouzalo... Majitel hotýlku si přeparkuje svoje auto, abychom v úzké uličce mohli zaparkovat my a jdeme se ubytovat. Pak jdeme do centra, které je vzdáleno nějakých 10 minut pěšky - ideální poloha. Město leží ve fakt neuvěřitelně strmém kopci a rovinu tu rozhodne nehledejte – žádná tu není. Buď se budete drápat do vršku nebo půjdete ze slušného kopce, až Vás budou bolet kolena... Vnitřní centrum je moc pěkně opravené a potkáváme tu zatím největší množství turistů v celé Albánii. Doposud to byl sem tam nějaký individuální turista a výjimečně nějaká středně velká skupina, ale tady už je slyšet němčina, ruština, hebrejština. V místě, kde se potkává asi 5 ulic, se dává Michal do řeči s paní, která prodává suvenýry v jednom z nejfotogeničtějších domů - jen asi 2 nebo 3 metry širokém. Zhruba šedesátnice nám pěknou angličtinou nejdříve vypráví o historii domu či o velmi staré asi 15 metrů hluboké studni, která je vidět přímo z jejího krámku. Taky nám ale vypráví o době před rokem 1991, kdy byla Albánie jedním z nejizolovanějších států na světě. V Evropě asi nejizolovanějším. Vzhledem k tomu, že diktátor Enver Hodža se narodil právě tady a byl s ním hodně spojen, tak je tohle město s bývalým režimem hodně spjato. Její krátké vyprávění nám dalo víc, než několikastránkový popis o historii Albánie v Lonely Planet...
Odcházíme z centra, které je teď v pátek večer velmi živé. Je teprve tak půl osmé večer, vracíme se ale už na hotýlek a přímo u něj si dáváme malou večeři, jen špenátový a sýrový koláč - od oběda nám ještě pořádně nevyhládlo. V 9 večer jdeme na pokoje, na netu pak koukám, jak hrála včera Sparta s Rangers a zírám na pro mne naprosto nepochopitelné (a nepřijatelné) reakce ze Skotska...
Vstávám jako každý den, hodně před budíkem. Sbalím si věci a s Milanem čekáme na ostatní kluky až dorazí na snídani. Pak hodíme všechny věci do auta a jdeme se podívat do města. Začínáme prohlídkou ohromné pevnosti; kromě jiných zajímavých věcí je zde umístěna i americká stíhačka, která v 80.letech nouzové přistála u Tirany a po pár letech sem pak byla přemístěna. Pak se jdeme za světla podívat na místa, která jsme včera navštívili. Ted během sobotního dopoledne se zde koná folklorní vystoupení školních dětí a je to velmi hezké. Dáváme si na nejexponovanějším místě kafe, a je to nejlepší kafe, které jsme si tu z celou dobu dali - fakt excelentní a cena jen trochu vyšší než jinde (0,8 EUR). Jdeme zpátky k autu, po cestě ještě pouštím dron nad město a pak již nasedáme do auta. Ani cesta dolů k hlavni silnici nebyla úplně jednoduchá, ale narazili jsme na malý autobus a řekli si, že kde projede on, tak my taky - a vyplatilo se. Opouštíme Gjirokaster a jedeme směrem k pobřeží. Po cestě se ještě zastavujeme u Blue Eye - přírodní vyvěračky s neuvěřitelně modrou vodou. Leží asi 2 km od silnice z Gjirokasteru k pobřeží a už sem stavěli širokou příjezdovou cestu a parkoviště a viděli jsme i nainstalované turnikety - příští rok už to bude asi vypadat jinak... Teď na konci sezóny jsme tu ale zatím viděli jen pár desítek lidí.
Pokračujeme dále na pobřeží a na kraji města Sarandë odbočujeme dále na jih. Po chvíli zastavujeme a necháváme si za 6€ umýt ručně auto, protože na něm pres nános prachu už ani není vidět původní barva. Po pár kilometrech pak dorazíme do měsečka Ksamil na nejjižnější výspě Albánie (do Řecka to je jen už nějakých 5-10 km). Přijíždíme při západu slunce a je to tak moc romantické, že si hned sedneme do hospody a dáváme pivo... díky připojení na wifinu pak nacházíme na bookingu asi 300 m od nás ubytování, kam se vzápětí přesuneme. Protože máme k dispozici ledničku a kuchyňský kout, tak nejdeme nikam na večeři, ale koupíme si salám, sýr a zeleninu a kluci červené víno (já mám ještě asi 20 Plzní????) a zůstáváme na pokoji. Michal hraje na kytaru a máme neskutečnou idylku. Je před námi předposlední noc v Albánii.
Vzhledem k tomu, že v Ksamilu bydlíme ve 2 vybavených apartmánech bez snídaně, tak se Milan hned zrána pouští do její přípravy ze surovin, které jsme již včera večer zakoupili. Takže 15 smažených vajec se špekem, zbytkem uzeniny ze včera a výbornými fazolemi k tomu je skvělým začátkem dne, zejména když já a Filip vše ještě zapíjíme studenou Plzní. Lepší začátek dne jsme si nemohli přát a v pohodové náladě odjíždíme asi 5 km na jih směrem k řecké hranici - pár kilometru před ní leží antické město Butrint - jediná zachovalá antická památka Albánie (cca 4.st. před n.l.). Divadlo a některé budovy jsou docela zachovalé a při troše fantazie si lze představit, jak to tu asi vypadalo před vice než 2 tisíci let... Celý komplex připomíná některé památky v Řecku, ale tady je oproti tomu jen zlomek lidi (a mnohem nižší cena vstupného). Pravdou je, že jsme tu ale až po sezóně a je to vidět i na některých hospodách a barech, které už zavřely a všechno balí... Sedáme do auta, vracíme se zpátky do Ksamilu a vybíráme si příjemnou pláž s barem, kde si dáváme kafe a Michal s Filipem neodolají a koupou se, zatímco já pouštím dron. Zaplatíme a při odjezdu od hospody koukáme na úplně, ale úplně nalitýho řidiče stařičkého Mercedesu, který se v blízkosti našeho auta pokouší otočit, ale ve svém stavu má trochu (hodně) problém zjistit, na kterou stranu má točit volantem, aby auto jelo tam, kam on chce. Raději skočíme do auta, abychom odjeli bez úhony a při odjezdu vidíme, jak náš barman regulérně několikrát propleskne dotyčného řidiče za volantem. Možná místní folklor????... Je brzké odpoledne, odjíždíme na severozápad podél pobřeží, které je zde velmi dramatické a členité a hned od moře se z něj začínají zvedat vysoké kopce. Jedeme přes celkem velké město Sarandë a hned naproti vidíme ostrov Korfu, který patří Řecku. Po něco více než hodině cesty se zastavujeme na oběd a vzhledem k tomu, že jsme u moře, tak volíme buď chobotnici či sépii na grilu a já seafood mix i s krevetami. K tomu doma udělané hranolky a báječný řecký salát - dnešní oběd neměl chybu. Protože pár minut pěšky leží pevnost Porto Palermo, tak k ní vyrazíme. Pevnost je z konce 18.stoleti, tedy z doby, kdy v těchto místech vládl Ali Paša Tepelenský, ale byla využívána i v době Envera Hodži jako strážní objekt. Je z ní pěkný výhled na okolí a je odsud vidět i vjezd do tunelu pro ponorky, který nedaleko odsud nechal Hodža postavit. Sedneme do auta a popojedeme kousek, abychom odbočili z hlavni cesty a dojeli blíže k tunelu. Před námi jedoucí auto nás ale zastavuje s gestem, že dál nemůžeme. Shora pak vidíme, že objekt s budovami není opuštěný, jak se nám původně jevil, ale je střežený (stejně jako tomu bylo v „opuštěné“ fabrice v Poličanu). Blíž se tedy nedostaneme, tak alespoň zdálky koukáme na ohromnou díru, která provrtává skálu v délce asi 1 km a ústí na druhé straně hornatého cípu pevniny. Druhý vstup je též nepřístupný, bylo by asi možné jej spatřit z moře z člunu, ale ten k dispozici není... Popojíždíme o kus dál a před městečkem Himarë sjíždíme ze silnice ke kouzelné plážičce s evidentně nedávno postavenou restaurací a dáváme si kafe a dezert obdobný tiramisu. Slunce již se schylovalo k obzoru, když se dáváme na cestu, projedeme Himarë a pár kilometrů za ním odbočujeme do vesničky Spile, ve které jsme si předtím odpoledne rezervovali ubytování ve 2 apartmáncích. Ve Spile je podobně jako jinde již evidentně po sezóně, ale nějak nám to nevadí. Nakoupíme si něco na snídani a jdeme zpátky na ubytováni. Je příjemný večer, sedíme venku, popíjíme pivo a pojídáme nějaké chipsy, Michal hraje na kytaru a užíváme si posledního večera naší letošní pánské expedice.
Před půl osmou ráno mne a Milana v našem apartmánu budí Michal s tím, že Petrovi bylo v noci zle a jde si k nám pro čaj, aby mu jej uvařil. Možná má Petr reakci na včerejší smaženou chobotnici, kdo ví... Ostatní si dáme posledního ranního povinného panáka hruškovice (letos nám ta desinfekce vyšla úplně přesně????) a snídani, ponecháváme Petra na apartmánu a odjíždíme autem na cca 1,5 km vzdálenou plaz Gjiri i Aquaramit. Cesta je hodně rozbitá a kamenitá, ale jedu, dokud to půjde. Na jednom mistě cca 500 m před cílem, před prudkým klesáním, se klukům zdá, že už bychom to neměli dále pokoušet, a tak dávám auto ke straně a zbytek jdeme pěšky. Na pláž sejdeme pěšky po asi 10 minutách a je fakt moc hezká. Bohužel na přístupu k ní je velké množství odpadků - tak obvyklých pro Balkán a jižní Evropu obecně. Malá plážička sama o osobě je vsak čistá a voda je neuvěřitelně průzračná, podle hloubky se střídá jasně modrá barva s modrozelenou. Vykoupeme se, vyfotíme plno fotek a pak se chvíli jen tak válíme. Nejdříve jsme tam sami, asi po půlhodině dorazí pár mladých lidi, zřejmě Němců. Jinak nikdo. Žádné davy, žádné slunečníky ani bary s pivem - prostě jen krásná přírodní pláž, jakou už je třeba v Chorvatsku těžké najit. Slunce už vystupuje výše, my jsme oschli, a tak se dáváme na cestu zpět na ubytování. Petr je stále mezi živými. Dokonce už vstal a prý je mu lépe. Začínáme balit na cestu, naskládáme vše optimálně do auta a cca ve 12:30 opouštíme Spile. Pokračujeme dále na severovýchod podél pobřeží, cesta se dost klikatí. Ve městečku Dhermi si někteří dáváme oběd a pak vyrážíme dále. Za Dhermi silnice opouští pobřeží a v nekonečných serpentinách během několika málo kilometrů stoupá do Llogarskeho průsmyku v nadmořské výšce lehce nad 1.000 m. Za průsmykem se krajina jako mávnutím kouzelného proutku změní. Zatímco na jižní pobřežní straně je krajina úplně suchá a skoro nic tu neroste, tak za průsmykem rostou vysoké jehličnany a člověk si připadá jako v Dolomitech. Klesání na druhé straně je podstatně pozvolnější, ale po nějakém čase dorazíme opět k pobřeží před městem Vlorë. Zastavujeme na poslední kafe u moře a pokračujeme dále. Čeká nás ještě dlouhá cesta, nějakých 1.600 km. Jedeme dále na sever a po několika hodinách dorážíme do Shkoderu, kde před 10 dny naše albánské dobrodružství začalo...
Po víceméně nonstop cestě přes Černou Horu, Bosnu a Hercegovinu, Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko dorážíme kolem jedné odpolední do Budějc. Jsme doma.
5 kamarádů, 12 dnů, 1 auto, 4.000 km a nespočet zážitků.
Nemělo to chybu.
