Guatemala 2020
Stoupáme pomalu, co noha nohu mine. Těžce oddychujeme. Tmu projasňují jen světla našich čelovek. Je velmi chladno a fouká silný vítr. Hlavně je ale tak nízká a hustá oblačnost, že je vidět jen na par kroků. Blížíme se k vrcholu sopky Pacaya, která je jedním z nejaktivnějších vulkánů ve Střední Americe.
Ale pěkně popořádku:
Letecká přeprava Vídeň - Paříž - Atlanta - Guatemala City proběhla až nečekaně hladce (velkou část letu jsem prospal), a to včetně imigračních procesů v Atlantě a v Guatemale. V Atlantě se to obešlo bez jakéhokoli zdržení, všichni jsme samozřejmě měli už dopředu elektronicky vyřízenou ESTu. Guatemala tak daleko ještě není, zde bylo nutno po příletu vyplnit relativně jednoduchý formulář, na všechny záludné otázky odpovědět ne, a papír spolu s pasem odevzdat úředníkovi. Rychlý proces, žádné fronty.
V letištní hale jsme se tak ocitli už před devátou večerní místního casu (-7 hodin oproti SEČ), tedy o více než půl hodiny dříve, než jsme měli domluvenou dopravu do hotýlku. Po nějakých 20 minutách se objevuje sympaťák s cedulí Dalibor a pak jde vše ráz naráz. Bereme bágly, nasedáme do dodávky a tradá do hotelu v Antigua Guatemala. Cesta trvá cca hodinu. Usínáme a probouzí nás kodrcání po hrbolaté dlažbě. Jsme na místě.
Hotel není žádné hogo-fogo, ale postele jsou pohodlné a sprcha teplá. Odkládáme bágly a hned jdeme na večeři. Hned za rohem nacházíme stylový podnik, kde si dáváme kuřecí křidýlka, quesadillu s krevetama a pivo. V podniku hraje autentická muzika, ale nás přemáhá únava a jdeme spát. Přecijen jsme na cestě z ČB nějakých 30 hodin a doma je už 6 ráno...
Pátek 17.1.2020
Vstáváme a ze střechy hotelu se rozhlížíme po okolí. Z tohoto nadhledu město nevypadá moc vábně, ale bylo by chybou dělat předčasné závěry. Vyrážíme do ulic a objevujeme malebnost místa. Historické budovy, stylové podniky a mnoho sakrálních ruin. Ne nadarmo si Antigua v sedmdesátých letech minulého století vysloužila ochranu UNESCO. Za zmínku stojí zejména dvorky domů - patia plná zeleně. V jednom takovém, přímo na náměstí si dáváme snídani. Míchaná vajíčka, rozmašírované fazole, chleba, placky, máslo, marmeláda a nějaká pálivá pačmáda, káva, čaj. Chutné a dostatečné.
Pokračujeme v prohlídce města: park, nová katedrála, ruiny staré katedrály, stará, ale stále funkční nemocnice (tady bych teda skončit nechtěl), prádelna, tržnice, kostely...Po kafi ve stylově kavárně se vracíme do hotelu, pakujeme bágly pro výstup na sopku Pacaya, zbytek věcí necháváme v hotelu a jdeme do pár bloků vzdálené agentury OX, u které jsme si objednali zmíněny vystup. Sympaťandy nás nechají si tu odložit bágly, poradí nám opravdu dobrou restauraci nedaleko u nemocnice a my se jdeme najíst. Restauraci vévodí obří gril na kuřata a podává se zde grilované kuře s bramborem, salátem a podivným bíle zakaleným nápojem, který chutná po kokosu. Taky s plackama, chcete-li (ty se matlaj a pečou hned ve vchodu). Celkem zážitek hodný doporučení.
Po návratu do OX se nás ujímá sympatický průvodce Greg, Američan ze Seattlu. Fasujeme spacáky, karimatky, stany, jídlo a vodu. Původně lehounké batohy značně ztěžknou. Nasedáme do fungl nové dodávky a jedeme hodinu a půl až pod kopec. Batohy na záda a šlapem vzhůru. Kromě Grega (a několika psů, kteří se k nám dole ve vesnici přidali) jde s námi jeden starší domorodec, prý majitel placu na táboření. A taky dva mladí Holanďani z Leidenu, kluk s ne moc hezkou holkou. Holka si nese malý osobní batůžek, kluk rve obrovský bágl s věcmi pro oba dva a vůbec netuší, že si vyšlapává cestu svého celoživotního údělu :-) Začátek výstupu je fakt náročný (ne technicky, ale stezka je strmá a batohy těžké, naštěstí jdeme většinu casu ve stínu), takže funíme jako parní lokomotiva. Ve druhé části už to jde snáz, ale jsme rádi, když dorazíme na tábořiště a můžeme shodit batohy ze zad. Stavíme stany, jídlo odkládáme na střechu přístřešku a během chvilky jsme připraveni k dalšímu výstupu, teď už jen nalehko, bez těžkých báglů. Cílem je samotný vrchol sopky. Je nádherné počasí, prakticky bez mráčku, západ slunce z vrcholku bude úžasný.
Postupně stoupáme výš a výš (potřebujeme nastoupat ještě asi 500 výškových metrů), výstup je namáhavý a lávová suť nám ujíždí pod nohama - uděláme 2 kroky nahoru, ale sjedeme zase o jeden dolů... Hlavně ale sílí vítr, který s sebou následně bohužel pod vrcholem přinese i mraky. Na vrchol dorážíme v mlze, dechberoucí podívaná se bohužel nekoná. Mezi rychle postupujícími mraky se sem tam udělá mezera a my můžeme vidět vlastni erupce z blízkého jícnu sopky - vždy ale jen na pár vteřin. To, co jsme viděli před mnoha lety na Stromboli, se tentokrát nekonalo. Dává se do nás zima, a i když se zahříváme naší slivovičkou a brandy od Grega, tak po půl hodině to vzdáváme. V totální tmě, mlze a krutém větru se tedy dáváme na sestup. Cesta nahoru byla náročná pro plíce a srdce, dolu dostávají zabrat kolena a musíme dávat hodně bacha. Tam, kde se pole “sune” a šlo se nám nahoru blbě, tak tentokrát sklouzáváme jako po sněhu. Filip a Jirka hodí tlamu, ale všechno dobře dopadne... Asi v polovině svahu odbočujeme doleva na čerstvý lávový splaz, jehož povrch je tvrdý a hrubý jako šmirglpapír. Jdeme asi 10 minut a začíná se oteplovat. Ne ze vzduchu jako takového, ale z nitra země. Z některých fumarol vychází vzduch velmi horký. Greg nás zastavuje a ukazuje díry v lávě, ve kterých dole - nějaké dva metry pod povrchem - láva stále ještě červeně žhne. Brána do pekla... Je nám po dlouhé době teplo. Greg společně s místňákem nám na tom upečou maršmelouny a jdeme do tábora. Láva je v těchto místech neuvěřitelně ostrá a obdivujeme psy, kteří s námi celou dobu jdou (vlastně běží). Tady bych spadnout nechtěl. Konstatujeme, že cestu lávou bychom bez průvodce našli jen těžko. S průvodcem to však jde hladce (po celou dobu šel vždy jako první Greg a jako poslední ten místní průvodce - byli opravdu velmi zodpovědní) a ve tři čtvrti na osm vcházíme do tábora. Greg nám vaří večeři (těstoviny s omáčkou a co nesníme dá psům, kteří nás pak celou noc hlídají), nabídne víno, ohřeje svařák, Jirka vytáhne slivovici, Holanďan rum, kecáme, smějeme se. Spát jdeme před desátou, vždyť ve čtyři ráno vyrážíme opět nahoru na východ slunce.
Sobota 18.1.2020
Většina z nás se v noci budí a nespí úplně dobře. Půjčené spacáky ale nebyly špatné a zima mi nebyla. V noci jdu čurat a venku stále fičí vítr a je mlha jak mlíko. Odhaduji, že se ráno nikam nepoleze. Odhaduji správně, Greg nás ve čtyři nebudí.
Svítá. Hádám, že sbalíme stany a pošlapeme dolů. Hádám správně. Vylezeme ze spacáků, Greg udělá snídani, uvaří čaj a kafe. Hrozně sympatickej kluk. Říká že by chtěl pres vánoce s přítelkyni do Prahy (dole si pak měníme kontakty). Balíme si stany, nacpeme věci do batohů a odcházíme dolů. Každých 100 výškových metrů se zlepšuje počasí - je tepleji a začíná vykukovat slunce a jsou vidět nádherné okolní sopky (Aqua, Fuego a Acatenango), které jsou téměř 4.000 m vysoké. Taky začínáme potkávat první turisty, jejichž počet postupně narůstá. Zatímco v noci jsme byli nahoře téměř sami (kromě naší skupiny jsme viděli jen 1 stan asi 20 minut od nás), tak teď to během dne bude asi trochu Václavák... Sejdeme do vesnice, rozloučíme se s místním průvodcem, dáme mu nějaké spropitné, nacpeme se do minivanu a vracíme se do Antigui. Po cestě krásně vidíme všechny sopky, jen “naše” Pacaya má vrchol stále zahalen v mracích....
V Antigui jdeme opět na stejný hotel, ubytujeme se, dáme oběd, zkultivujeme se a jdeme dokončit prohlídku města. Kromě dalších kostelů navštívíme i trh a hlavně vylezeme na vyhlídku Cerro de la Cruz, ze které je nádherný výhled na město. Večeříme na stejném místě, kde jsme předešlý den obědvali a jdeme do hajan. Je sice teprve 9 večer, ale únava z předchozího dne je silnější a taky jsme se asi ještě stále úplně nesrovnali s časovým posunem.
Neděle 19.1.2020
Budím se ještě před budíkem, který jsme nastavili na 5:30. Posnídáme a čekáme na mikrobus, který jsme si objednali přes hotel a který nás odveze do asi 3 hodiny vzdáleného Chichicastenanga. Měl přijet v 7, dorazil o půl osmé, ale jsme ve Střední Americe, tak nemůžeme čekat přesnost švýcarských drah... Nasedáme do busu a cca v pocču 20 lidi odjíždíme vstříc dalšímu dobrodružství. Ještě než opustíme město, řidič zastavuje u malého pneuservisu a chvíli o něčem diskutuje s mechanikem. Pak se k nim přidává klučina s klíčem na kola a dlouhou trubkou, který se snaží utáhnout šrouby na předním kole. Není to nic, co by budilo bůhvíjakou důvěru v najatý stroj. Vyrážíme na více než dvouhodinovou cestu, při které přejíždíme horské sedlo ve výšce bezmála 2.500 m, zahalené v mracích, ze kterých vypadává drobný déšť. Ty batohy na střeše budou vypadat…
Chichicastenango je malé město v horách, do kterého se sjíždí dlouhými serpentýnami. Konečně jsme zde. Je čtvrt na jedenáct a máme rozchod do třičtvrtě na dvě, kdy budeme pokračovat jiným busem k jezeru Atitlán. Všechny batohy nicméně necháváme v tomto prvním autobuse a vyrážíme na místní trh, nejbarevnější trh Střední Ameriky, možná dokonce světa... Záhy zjišťujeme, že to tak asi doopravdy bude, neb záplava ručně tkaných pestrobarevných látek a výrobků z nich v bezpočtu stánků je enormní. To vše se mísí s další nabídkou výrobků každodenní potřeby, jako jsou boty, tašky, domácí potřeby, železářské zboží, maso, zelenina a ostatní potraviny, to vše je prosyceno vůněmi čerstvých pokrmů připravovaných přímo zde na ulici. Dlužno dodat, že tento trh není žádné divadlo pro turisty (i když nás tu samozřejmě bylo mnoho), ale že se jedná o opravdový, autentický způsob obchodování, střet nabídky a poptávky ve své nejautentičtější podobě; v podobě, kterou rozvinutá západní společnost už dokázala zcela vymýtit. Tento neopakovatelný zážitek se nám podaří ještě dále umocnit ve chvíli, kdy se davem prodereme ke kostelu, kde probíhá nějaká církevní slavnost. Dav lidí sem právě přináší několik soch světců v životní velikosti, každá socha má svá vlastní nosítka, která rve vždy minimálně šest statných mužů. Procesí vchází po schodech do kostela, kde následně probíhá svěcení, žehnání a všechny možné další věci, kterým běžný Středoevropan nemůže porozumět. Trh mezitím dále pulzuje čilým obchodním ruchem.
Prodíráme se hustým davem, až se konečně poblíž márnice dostaneme na okraj trhu, odkud už vidíme místní, ve všech průvodcích zmiňovaný hřbitov. Pestrobarevné hrobky skutečně stojí za shlédnutí. Vedle hřbitova, v prodejně, která se jmenuje Krám posledního sbohem (TIENDA EL ULTIMO ADIOS) si kupujeme vodu a vracíme se na trh. Najdeme dobrou hospodu Restaurante La Villa de Don Tomás, kde si dáme překvapivě chutný oběd a upalujeme k autobusu.
Na místě srazu není ani náš autobus, ani jeho řidič, a co je nejhorší - ani naše bágly. Nějaký Guatemalec nás chlácholí, že o nás ví, že tady je náš nový bus a že pro naše bágly, které jsou prý čtyři bloky odsud, si hned dojedeme. Zdráháme se tomu uvěřit a trochu to hrotíme. Po nějaké době se na scéně ale objevuje původní řidič a nakonec všichni společně nasedáme do nového busu a jedeme tak deset bloků daleko, kde stojí náš původní autobus před nějakým servisem a někdo u něj na předním kole něco řeže rozbruskou. Letmým pohledem zjišťujeme, že už uřezal dva z pěti šroubů kola. Zaplať pámbů, že jedeme jiným busem. Bágly jsou zde, hážeme je na střechu a tradá k jezeru Atitlan.
Cesta opět klikatá, nejdříve dlouho do kopce, pak dlouho z kopce, celkové převýšení je větší než 1000 m. Brzdy smrdí, ale výhledy na jezero jsou úchvatné. Řidič nás vyhazuje v centru města Panajachel, jdeme natěžko pěšky cca 1,5 km na hotel. Hážeme bágly na pokoje a vyrážíme do centra. Podobně jako v Antigui je zde mnoho prodejců všeho možného, zejména barevného. Zatímco trh v Chichicastenangu byl primárně pro místní, tak tady je to naopak - jako kupující zde převažují turisté. Koukneme na západ slunce, polkneme rybu k večeři a jdeme zpět na hotel.
Pondělí 20.1.2020
Předchozího večera jsme se domluvili, ze vyrazíme v 7 ráno nalehko na autobusák, což kupodivu všichni dodržíme. Ihned po příchodu na nádraží sedáme do chcickenbusu a vyrážíme na vyhlídku nad město, abychom si jezero vyfotili z trochu jine perspektivy. Pro objasnění musím napsat, ze chickenbus je symbol Guatemaly a nejtypičtější místní dopravní prostředek. Jedná se o bývalé americké školní autobusy, které už v USA dosloužily, ale byly převezeny sem a tady chytly druhý dech... Většina z nich je pestrobarevně nalakována a má doplňky, za které by se nemusel stydět leckterý tuningář... Oproti turistickým autobusům jsou pomalejší, protože zastavuji na každém rohu (resp. všude, kde si na ne někdo mávne, což může být kdekoliv), ale jízdenky jsou za zlomek ceny. Téměř vždy jsou narvané k prasknutí a na lavici původně určené pro 2 americké děti teď sedí 3 dospěli. I náš bus se záhy naplní k prasknutí a my namísto na nejbližší vyhlídce vysedáme až v následující vesnici Sololá... Za par vteřin ale jede bus opačným směrem a tentokrát se nám již podaří vystoupit na vyhlídce Mirador San Jorge, ze které je opravdu parádní výhled na jezero. Když se jej nabažíme, tak chytneme další chickenbus a vracíme se do Panajachelu. Dáváme si snídani a vyměníme si v bance další dolary za místní měnu (pokaždé je to docela administrativní zážitek, kterému si už člověk u nás odvykl a který tu zabere alespoň 20 minut...). Jdeme se kouknout k přístavu a zjišťujeme moznosti přejezdu lodí na druhou stranu jezera. Nějaký chlapík nám nabídne, že by nás převezl svou lodi. Cena není úplně mimo mísu, a tak po chvíli souhlasíme s tím, že si dojdeme do hotelu pro věci, sbalíme se a za necelé 2 hodiny dorazíme zpět do přístavu.
Na hotelu dopijeme Jagermeister z Česka, sbalíme si bágly, vezme si 2 tuk-tuky a tradá do přístavu (pozn. k tuk-tukům - jedná se o nejjednodušší a nejlevnější způsob dopravy na krátké vzdálenosti; obvykle jsme kdekoliv v rámci nějakého města nebo mezi 2 vesnicemi platili 15Q, tedy cca 45 Kč za 3 lidi a 3 bágly v tuk-tuku). V přístavu se potkáváme s naším kapitánem, hážeme bágly do lodě a jedeme na druhou stranu jezera, do města San Pedro la Laguna. Je nádherné počasí, vlny snesitelné a je to fakt paráda. Asi ve dvou třetinách cesty nám zastavuje ve vesničce San Marcos, ve které se pohybovali docela zajímaví týpci - víly, co si potřebovaly srovnat čakry a jejichž denní naplní bylo cvičení jógy, pak vegani s nepřítomnými výrazy v očích a vůbec taková zvláštní individua. Kdo neměl potetovanou alespoň půlku těla, tak tam nezapadl - tak jsme tam radši vypili jen jedno pivo a zase sedli do lodě a pokračovali dal. Vlny trochu nabraly na síle, ale furt to bylo OK a náš kapitán jel tak, abychom nebyli úplně mokří...
Dorážíme do San Pedro, vyskakujeme ze člunu, bereme 2 tuk-tuky a jedeme na hotel s nádherným výhledem na jezero. A taky starým poloslepým majitelem, který neumí ani slovo anglicky, ale nakonec ty pokoje nějak dáváme dohromady a už jsme nastěhováni. Jdeme do centra a nakonec se po rozmluvě s nějakými cizinci rozhodujeme zajet do vedlejší vesnice San Juan a kouknout se na zpracování kafe. Bereme zase 2 tuk-tuky a vyrazíme. V San Juanu pak odchytneme chlapíka, co nás vezme na místo, kam sběrači donáší kávová zrna z okolních kopců a kde se pak dále zpracovává - třídí, fermentuje, suší a dělí podle kvality. Skvělý. Aby toho nebylo málo, tak nás vezme ještě ke tkadlenám, které vyrábí ručně tkané textilie. Další pecka. Z dneška si odnášíme super zážitky. V San Juanu bychom se rádi navečeřeli, ale v podvečerních hodinách tu chcípl pes, tak raději bereme (pokolikaté už dneska?) tuk-tuk a vracíme se do “našeho” San Pedra. Tady to žije úplně jinak, dáváme si k večeři kuřata a piva a před spaním si ještě kupujeme na příští dny flašku místního rumu Botran, který ale pochopitelně na místě ochutnáváme. A protože cesta na hotel trvala víc než pár minut, tak jsme se po cestě zastavili ještě na další pivko v jedné stylové hospůdce. Povedený den!
Útery 21.1.2020
Náš výhled na jezero je tak úžasný, ze se ještě předchozího večera rozhodneme vstát na východ slunce a udělat par fotek, což taky zrealizujeme. Díky tomu jsme schopni opustit hotel velmi časně, sejit do centra, tady si koupit ke snídani čerstvé buchty (1 buchta za 1Q, tedy 3 Kč) a pak se přesunout do přístavu, odkud nám shodou okolností za pár minut odjíždí loď do sousedního Santiaga Atitlán, z něhož se chceme přesunout busem do hlavního města. Loď je asi pro nějakých 20 lidí a je úplně plná. Tentokrát jsou poměrně slušné vlny a s lodí to hází víc, než je suchozemci příjemné. Všichni udržíme snídani v žaludku, ale jsme rádi, když po skoro hodině konečně dorazíme do přístavu v Santiagu (měla to být cesta na 20 minut). Trochu újmy pojaly jen naše batohy a jsou mokré, částečně i uvnitř. Jdeme do města, které je největším u Lago Atitlán. S pomocí místních najdeme sochu bůžka Maximona, který symbolizuje směsici křesťanství a animismu, které zde panuje. Oběd a pak hledáme chickenbus do hlavního města, což se nám před třetí odpolední podaří. Autobus je neuvěřitelně nacpaný a trochu odporuje fyzikálnímu zákonu o nestlačitelnosti hmoty. Pokaždé se do něj vejde ještě někdo další... Jede sice až do Guatemala City, ale staví všude. Osazenstvo je různorodé - matky s malinkými dětmi, školáci, dospělí. Téměř všichni jsou v teto části Guatemaly velmi pestře a barevně oblečení, moc se mi to líbí. Jediní cizinci jsme byli pochopitelně my.
Autobus jel 4 hodiny, s tím jsme tak nějak počítali. S čím jsme ale nepočítali, že bude po cestě lejt jako prase, přičemž jsme měli batohy na střeše (a tudíž nám znovu a ještě více zvlhly věci, jak jsme následně zjistili). Hlavně jsme ale nepočítali, že řidič neudělá jedinou zastávku na čurání, tak jsme mohli mít mokré i to co jsme měli zrovna na sobě... Když jsme po těch 4 hodinách (a vypitých pivech k obědu) dorazili do hlavního města, tak jsme okamžitě obsadili místní parčík. Všichni ale přežili. Pomocník řidiče autobusu nám ještě po cestě telefonicky zajistil taxík pro nás všech 6, tak to bylo super. Bylo po sedmé večerní a v 9 nám odjížděl noční autobus na sever. Šlo jen o to přejet z autobusového nádraží (z kraje hlavního města) do centra, odkud odjížděl náš následující noční bus. První taxík byl fajn, Hyundai i20, ale nemohli jsme se nějak dočkat toho druhého. Až po par minutách (kdy už taxikář naložil rovnou na střechu naše 4 bágly a přivazoval je jen takovým sinějším provázkem) jsme pochopili (a taxíkář nám znovu vysvětlil), že žádný další taxík už nebude. Zbylé 2 bágly se do kufru toho malého auta ještě nějak vešly, ale stále zbývalo naložit ještě 6 chlapů plus řidiče. Nevěřil bych, že to to auto pojme. Pravda - vzadu 4 lidi, Filip na sedadle spolujezdce (resp. na jeho části) a já mezi nim a řidičem s tím, že jsem se musel nadzvednout pokaždé, když řidič potřeboval přeřadit (což bylo vzhledem k provozu ve městě skoro furt). Ale všechno dobře dopadlo a levně a v pořádku jsme dorazili na autobusák v centru. Mám rád tyhle okamžiky, kdy se ukáže, že nic není nemožné. Ve směrnicemi nabité Evropě už by tohle možné nebylo…
Jestli jsme až doposud konstatovali, že na nás celá země a její lidé působili velmi příjemně, tak tady už to úplně neplatilo - pohybovala se tady různá individua a my byli rádi, ze odsud mizíme. V 9 večer nám odjíždí luxusní čtyřnápravový klimatizovaný autobus s částečně sklopitelnými sedadly, ve kterém máme strávit dnešní noc. Vyjíždíme přesně na čas a nebýt toho, že bylo ukrutně překlimatizováno, tak to nemělo chybu.
Středa 22.1.2020
V 5:30 ráno dorážíme do města Santa Elena na severu země. Na autobusáku se okolo nás po příjezdu motá několik naháněčů, kteří nám tvrdí, že nás zdarma svezou do Floresu, našeho faktického dnešního cíle, který je vzdálen cca 1,5km. Nevěříme jim a jdeme tu vzdálenost pěšky. Pomalou svítá. Před šestou se celkem jednoduše dostáváme na Hostel Los Amigos, který máme rezervovaný. Kupodivu nás hned v 6 ráno ubytují, takže si můžeme rozložit mokré věci z batohů, které nám zmokly při odpolední cestě chickenbusem. Snídaně a v osm už jedeme dalším busíkem do Tikalu, centra mayské kultury.
Tikal byl objeven v roce 1849, což musel být v té době krajně dobrodružný a nebezpečný podnik, uvážíme-li, že v té době byl široko daleko kolem dokola neprostupný prales s pár izolovanými mayskými vesnicemi. Tikal byl dokonce až do roku 1950 přístupný pouze na koni, nevedla sem žádná silnice. Turistická atrakce (lákající davy turistů a vydělávající Guatemale nemálo peněz) je to až v posledních letech. Monumentální pyramidy a chrámy nesměle se tyčící nad okolní prales jsou naprosto fascinující a současné jsou mementem pro dnešní svět. Poslední z chrámů byl totiž dostavěn cca 30 let před zánikem mayské civilizace, ke kterému došlo začátkem desátého století našeho letopočtu vyčerpáním přírodních zdrojů a změnou klimatu. Tehdy přestalo pršet, plodiny uschly a lidi zemřeli hlady, pozabíjeli se navzájem, anebo se rozprchli. Tenkrát ještě bylo kam. Další zkušenost, kterou si odsud odvážíme je ta, že příroda si všechno, o co se člověk přestane starat, bere velmi rychle zpět. Zde v tropech to platí dvojnásob.
Ve tři hodiny odjíždíme zpět do Floresu a zde konečně nacházíme bankomat, který - světe div se - bere české platební karty (nedivte se, až doteď jsme zde v Guatemale žádný takový nepotkali), doplňujeme zoufale se krátící hotovost a jdeme na brzkou obědovečeři do restaurace Capitan Tortura na západním pobřeží ostrova. Dobré, cenově přijatelné jídlo a západ slunce - tak nějak vypadá pohoda…
Po setmění se vydáváme zpět do hostelu a ignorujeme na břehu stojící holandskou nymfomanku (někteří z nás i opakovaně). Před zabočením do ulice, ve které je náš hostel, si všimneme nějakého rozruchu na prostranství před kostelem. Přimotali jsme se k nějaké místní fiestě a jakýsi mexický taneční soubor zde předvádí lidové tance. Krásné kroje a skvělá podívaná. Zejména tanec s mačetami a mexické provedení polky nás přivádí v úžas. Mexičani skončí a my se vracíme na základnu. Los Amigos, jako mládežnický hostel, je naprosto skvělé a unikátní místo, které jsme si zamilovali. Celý podnik má naprosto magické genius loci, slovy těžko popsatelné. Ať je to stylová restaurace v patiu hostelu, night lounge (kam se všichni, kterým se nechce spát, uchýlí po desáté hodině večerní, aby nerušili ostatní), velmi pohodlné postele, či králík volně hopkající po podlaze mezi hosty... Je to prostě místo, které by bylo škoda minout. Jsme rádi, že jsme ho tedy neminuli, dáváme si pár míchaných nápojů (v rámci celodenní happy hour jsou totiž po dvou za poloviční cenu), vynecháváme night lounge a jdeme do hajan. Brzo ráno nás totiž čeká další čtyřhodinový přesun chickenbusem.
Čtvrtek 23.1.2020
Před šestou vstáváme, balíme se, jdeme na snídani a litujeme, že jsme v tomhle úžasném hotýlku strávili jen jednu noc. Ale musíme se přesunout dál - chceme se ještě mrknout na džungli v oblasti Rio Dulce a pak na skok ke Karibiku...
Vylezeme z hotelu, chytneme jako obvykle 2 tuk tuky a necháme se odvézt na autobusák do sousední Santa Eleny, odkud bychom chtěli chytit chickenbus na jihovýchod do Rio Dulce. Na nádraží nám furt naháněči nabízí cesty turistickými busy, což se nám ale moc nechce. Když konečně na jeden chickenbus narazíme, tak zjistíme, že odjíždí až za 2 a půl hodiny a jeho cena je jen nepatrné nižší než turistického busu, který odjíždí za chvíli. Je rozhodnuto, sedáme do asi dvacetimístného busíku, který našim nástupem v podstatě zaplníme a můžeme vyrazit. Po cestě jedeme chvíli bezprostředně kolem hranice s Belize, které si ale necháme někdy na příště... Po necelých 4 hodinách cesty dorazíme do města Rio Dulce, které leží na stejnojmenné řece. Odtud se hodláme vydat do míst, kam již žádná silnice nevede - jediná doprava je zde po vodě. Seženeme osmimístnou loď, která nás a jednoho staršího Francouze následně odváží dál po proudu Rio Dulce. Jedeme kolem pevnosti San Felipe, která byla postavena na obranu proti pirátům a docela slušně to valíme směrem na východ do džungle. Po cestě jedeme kolem mnoha mangrove s neuvěřitelným množstvím hnízdících ptáků. Řeka se rozšiřuje a stává se z ní velké jezero o šířce cca 15 km, kde vlny trochu nabývají na sile (ale do vln, které jsme zažili na Lago Atitlán, to má naštěstí hodně daleko). Po cestě nám kapitán zastaví na místě, kde mají i studené pivo a pak pokračujeme dál, až po necelých 2 hodinách plavby dorazíme k ústí, u kterého leží město Livingston. Přímo před námi se rozprostírá Karibik. Máme tu hodinu času, než bude loď i s námi pokračovat dál, tak se jdeme narychlo mrknout do města. Tady je to úplně jiné, než co jsme doposud viděli... I lidé se tu mávnutím proutku změnili; zde v Livingstonu žijí především černoši - potomci otroků, kteří sem byli v 17.stoleti odvlečeni z Afriky. I ta muzika se změnila, je tu víc reggae - fakt neuvěřitelná změna oproti zbytku Guatemaly... Do Livingstonu dodnes nevede žádná silnice, lze se sem dostat jen a pouze lodi - buď po řece Rio Dulce (jako dnes my) nebo po moři z nedalekého Puerto Barrios, popř. po moři z Punta Gorda z Belize. Žádná jiná možnost není - ani po silnici, ani letecky... Dame si ve městě jedno pivo a vracíme se zpět k lodi. Sedáme a odplouváme zase zpět proti proudu Rio Dulce, ale jen nějakých 15 minut a pote odbočujeme do jednoho bočního přítoku, do Rio Tatín. Za chvilku přirazíme u mola a jsme na místě - naším domovem bude Finca Tatín, což je několik chatek roztroušených v džungli nedaleko řeky. Chtěli jsme zde zůstat jen 1 noc, ale místo má naprosto neuvěřitelnou atmosféru a netrvá dlouho a rozhodneme se zůstat zde 2 noci (když se ptáme, zda bychom mohli zůstat ještě i další noc, tak zní odpověď, že klidně celý další měsíc...). Všude visi hamaky a sedací houpačky na provazech a jsou tu skvělí lidi, co to tu provozují. Jedná se o místní rodinu a 3 kluky z Německa, co jim pomáhají a organizují plno věcí. Vládne tu taková free atmosféra a čas tu nějak nehraje roli... na naši otázku, kdy se podávají snídaně, dostáváme odpověď, že od 7 ráno do 3 odpoledne... Je nás tu poměrně málo a naším příjezdem se počet hostů víceméně zdvojnásobil. Večeře je vegetariánská, ale skvělá! Je jednotné menu, máme dýňovou polévku a pak si bereme ze společných misek druhý chod - máme nějakou placku, dušenou zeleninu, fazole, nasekanou petržel s olivovým olejem. Je to tu hrozně příjemné. Jsou tu 2 starší Italky (jako fakt ještě o dooost starší než my), pak rodina z Rakouska, která v Guatemale už několik let žije a pak už jen my. Jo a ještě 3 psi a jeden neuvěřitelně krotký tukan. Hrozne se nám tu líbí, ale není to samozřejmě ubytování pro každého. Máme desetilůžkovou chatku (5 paland), kde jsou namísto oken jen moskytiéry a na teplou sprchu musíte zapomenout, teče jen vlažná. Ale má to tu fakt neuvěřitelné kouzlo. Navíc je tu míň komárů, než jsme se obávali, zatím v tomto směru dobrý. Po večeři se ještě chvíli houpeme v hamakách a jdeme spát.
Pátek 24.1.2020
Dnes si poprvé konečně trochu pospíme. Doposud jsme vstávali nejpozději před půl sedmou (někdy ale o dost dříve), dneska jsme to natáhli až skoro do devíti. Dáváme tradiční guatemalskou snídani - vajíčka, fazole, ovoce. Místní nám tu nabízí dvou- až tříhodinový pěší výlet do Tygři jeskyně s místním průvodcem za 50Q s tím, že veškerý výtěžek jde na místní komunitu. Jdeme do toho a jedna z Italek též. A stoji to za to! Není to až tak o jeskyni jako takové, jako spíš o cestě. Ta je fakt parádní. Drtivou většinu cesty jdeme ve stínu, všude kole nás tropická flóra. Ve vlastní jeskyni je možné se vykoupat (skokem z několikametrové výšky do laguny, kam není téměř vůbec vidět), což však nikdo z nás nevyužije a koupe se jen místńák. Cestou zpět jdeme jinudy a navštěvujeme místní komunitní školu, která je zde provozována pro děti ze širokého dalekého okolí. Pozdraví nás všechny, které potkáme. Vracíme se zpět na Fincu Tatin, dáváme lehký oběd v podobě salátu a odpočíváme. Po třetí odpolední si půjčujeme 3 dvoukanoe a jeden singlkajak a s naší starou známou italskou penzistkou vyrážíme na další prozkoumávání džungle - tentokrát z vody. Naprostá pecka! My všichni v modrobílých pruhovaných trikách, Filip děla Italce gondoliéra a přestože ona umí anglicky jenom velmi málo, tak je hrozně v pohodě. Tenhle dvouhodinový lodní výletek po řece Rio Tatín byl krásnou třešničkou na dortu zážitků dnešního dne. Během pozdního odpoledne a večera pak dorazí tak 10 nových tváři, vesměs mladé páry z Evropy. Večere, pivo a Cuba Libre uzavírají náš pobyt v těchto místech. Zítra ráno se přesouváme ke Karibiku a náš pobyt se pomalinku chýlí ke konci...
Sobota 25.1.2020
Začátkem noci se spustí děsný liják. Myslím si, že během hodiny či dvou skončí, ale leje až do rána. Možná méně intenzivně, ale leje furt. Ráno se domníváme, že budeme muset změnit plány, ale po deváté se vyčasí, přestane pršet a my přecijen sedáme do lodi (jen pro nás šest) a vyrážíme zase do Livingstonu, který jsme před 2 dny letmo navštívili. Po cestě dokonce občas probleskuje slunce... V Livingstonu necháváme naše bágly na hotelu a za 10 minut vyrážíme stejnou lodí na asi půlhodinovou plavbu podél pobřeží na Playa Blanca, což je pěkná privátní pláž v rozumné vzdálenosti od Livingstonu. Voda není úplně dokonalá a existuje bezpočet hezčích míst v Karibiku, ale je to asi to nejlepší, co se v Guatemale da najít. Hezčí pláže jsou v Mexiku a především v Belize, ale na to již pochopitelně nemáme čas. Vykoupeme se, dáme si kokos s karibským rumem a po nějakých 2 hodinách usoudíme, že válení už bylo dost a necháme se odvézt zase zpět do Livingstonu. Ačkoliv nás varovali, ze zejména odpoledne se můžou objevit větší vlny, tak se nic takového nekonalo a fičíme to zpátky co to jde... Necháváme všechny zbylé věci na hotýlku a jdeme do města na velmi pozdní oběd - jsme u moře, tak někdo si dá rybu, někdo krevety... Pak jen tak bloudíme městem a někde si dáme kafe, někde nachos či quesadilu (místní placky s masem a omáčkou) a hlavně zjišťujeme zítřejší odjezd lodi do Puerto Barrios, které již leží opět na silniční síti a odkud jsme schopni se dostat zítra večer do hlavního města. Ideální loď nám jede v 6:30 ráno, tak musíme nejpozději v 5:30 vstávat. Na hotýlku zjistíme, že mají v nabídce i humra, tak si jednoho pro všechny jen tak na chuť objednáme. Má asi kilo a chutná výtečně. Užíváme si příjemný večer - asi první, kdy nám až do pozdního večera stačí triko a kraťasy. Zítra nás čeká přeplout do Puerto Barrios a pak dlouhá, dlouhá cesta zpět do hlavního města, odkud v pondělí odlétáme zpět...
Neděle 26.1.2020
Vstáváme před půl šestou ráno, rychle zabalíme a odcházíme do asi 10 minut vzdáleného přístavu. Nad Karibikem začíná svítat a nebe nad obzorem hraje neskutečným barvami... Kupujeme lístky na loď a vzhledem k tomu, že je překvapivě malá a má jen 20 míst, tak to bylo o fous - kdo přišel po nás, musel čekat přes hodinu na další. Odplouváme naprosto přesně, v 6:30, slunce se vyhouplo nad obzor a my si to svištíme do Puerto Barrios. Moře je naprosto klidné, kolem nás létají ptáci a nízké slunce osvětluje blízké pobřeží... Za půl hodiny dorazíme do Puerto Barrios, odkud nám po chvíli odjíždí velký a pohodlný autobus do Guatemala City. Cca 6 hodin cesty uběhne jako voda, krajina se postupně mění a z roviny začínají vykukovat nejdřív nižší kopce a později docela vysoké hory. V půli cesty dělá řidič pauzu, tak se aspoň můžeme protáhnout a koupit si kafe. Po cestě pak míjíme odbočku do města Zacapa. Ne, není to náhoda - slavný rum je právě odtud. Těsně před hlavním městem nás řidič vysazuje z velkého autobusu, přendává naše bágly do dodávky a veškeré osazenstvo do 2 asi dvacetimístných minibusů, protože by se s tímhle velkým na jejich autobusák v úplném centru města nedostal. Všechno ale klape v pohodě a těsně před druhou odpolední jsme na místě. Po příjezdu řešíme, zda zůstat v hlavním městě Guatemala City, které ale není moc příjemné a mnoho k vidění tady toho není. Nakonec se rozhodneme odjet zase do příjemného města Antigua, které leží jen hodinu cesty busem a kde jsme začali naše putování Guatemalou. Navíc nám tam odjíždí za půl hodiny malý busík hned z tohoto nádraží, a tak je rozhodnuto. Ještě stihneme dát v místním bufetu bleskový oběd a už sedíme v mikrobusu. Po hodině vystupujeme přímo v centru na náměstí v Antigui, necháme bágly a část výpravy v jedné hospůdce a jdeme s Michalem a Filipem hledat ubytování. Nakonec si vybereme starší a jednoduchý hotýlek Las Roses, kde jsou volné 2 třílůžkové pokoje. Žádný luxus, ale nám to stačí a teče i teplá voda. Dáváme si rozchod na nákupy a večer pak společně odcházíme na večeři - steak byl vynikající. Kontinuálně pokračujeme ještě do jednoho britského baru, kde si dáme pivo a pak zakotvíme v salsa baru, kde se (logicky) tančí salsa - naprostá pecka! Jsou tady v drtivé většině místní, jen par cizinců. Ale opravdu parádní atmosféra a skvělá středoamerická muzika...
Poprvé jdeme spát až po půlnoci. Poslední noc v Guatemale, ráno nás čeká sbalit a v 11 odjet na letiště.
Pondělí 27.1.2020
Po snídani sbalíme věci, utratíme poslední místní měnu a v 11 odjíždíme z Antigui rovnou na letiště v Guatemala City. Tříapůlhodinový let do Atlanty proběhl naprosto hladce, stejně tak jako imigrační záležitosti po příletu a máme dostatek času, tak se díky našim platebním kartám vecpeme grátis do letištního salónku, kde polkneme něco k jídlu a pár piv a panáka. V půl jedenácté večer nasedáme na let KLM do Amsterodamu. Starší nizozemská letuška nás překvapí rozumnou znalosti češtiny a vypadne z ní, že má chalupu v Nové Pace... Většinu osmihodinového letu prospím a až těsně před přistáním přichází nepříjemný vítr. V Amsterodamu máme necelé 2 hodiny na přestup a pak sedáme na poslední let do Vídně. Tentokrát je větrno poměrně dost a není to úplně příjemné, ale dostaneme se v pořádku na zem a jsme tím pádem skoro doma...
Ve Vídni je totálně hnusně, což nám dává najevo, že jsme v lednové Střední Evropě a že Guatemala je definitivně za námi... ale něco dalšího třeba zase před námi.
Ještě cesta z Vídně domů a vše je definitivně za námi. Uteklo to jako vždycky jako voda.
Tentokrát to ale bylo neuvěřitelně rozmanité a barevné...
