Tádžikistán a Uzbekistán 2019
Jedeme po prašné a hodně rozbité cestě, ale náš řidič a jeho Landcruiser jsou bez chyby... Projíždíme nádhernou soutěskou podél divoké řeky, na jejíž druhé straně je Afghánistán, jen par desítek metru daleko. Všude okolo nás jsou úžasné a divoké hory. Jsme v Pamíru!
Ale pěkně popořádku. Sešli jsme se celá naše šestice na letišti v Praze, přičemž pro někoho byla cesta poměrně dobrodružná (Filip a Jirka jeli vlakem, ale u Benešova byla nějaká nehoda, tak pokračovali do Prahy taxíkem, aby to vůbec stihli). Dáváme zavazadla na odbavení a jdeme jako obvykle do salónku na pivo a panáka. Let do Istanbulu naprostá pohoda, let trvá jen chvilku. Přistáváme na úplně novem letišti za městem a hledáme salonek kde bychom se mohli občerstvit, ale nenacházíme žádný, kam bychom se bezplatně vetřeli s našimi kartami (loni na starém letišti byl salonek výborný). Dáváme si tedy pivo v letištním pubu a po placeni se omlouváme Ruzyni, že jsme o ni tvrdili, že je nejdražší na světě... Pravdou ale je, že tohle pivo bylo 0,7 l... Let do Dušanbe už byl podstatně delší, ale zase velmi klidný a já po večeři, panáku a dalším pivu jsem asi na hodinu zabral. V noci místního času přistáváme, vyzvedáváme si bágly (dorazily nám všem; narozdíl od bráchy a jeho kámošů, kteří na ně letos v červenci čekali skoro 2 dny...). Hned v letištní hale po pásové a vízové kontrole si nás odchytli 2 chlapi, kteří nám nabízeli taxíka a všechny možné služby a bylo jasné, ze jich jen tak nezbavíme. Nakonec jsme ale zjistili, že nám je asi seslalo samo nebe. Sehnali nám chlapíka, který vlastni Toyotu Landcruiser a odvezl by nás do Pamíru a zůstal by tam s námi po celou dobu a za 5 dnu by se s námi zase vrátil zpět. Rychle jsme se dohodli na ceně a bylo rozhodnuto. Hodili jsme všechny naše bágly na střechu (dovnitř už by se nevešly) a nasoukali se do auta. Pravda, připadali jsme si trochu jako sardinky v konzervě, ale bylo to to nejlepší, co nás mohlo potkat. Po cestě jsme vytvořili rotační systém, kdy jsme postupně střídali všechny sedačky, aby si to užil každý. Prvních par hodin to relativně ubíhalo (a taky jsme všichni dospávali značný spánkový deficit), ale pak se silnice začala zhoršovat, až se z ní stala fakt hodně špatná cesta... Ale čím horší byla cesta, tím nádhernější byla krajina a výhledy. Po asi 5-6 hodinách přijíždíme k řece Pjandž, která tvoří hranici s Afghánistánem. Na druhé straně vidíme malé vesničky i lidi pracující na políčkách a na některých místech to nemáme na druhou stranu ani 50 m... Hranice jsou tu nicméně neprůchozí a v teto části Afghánistánu nikdy nebylo neklidno... Snad to tak zůstane... Celá cesta na začátek Pamíru nám trvá 14 hodin. Hustý, ale stálo to za to, přistáváme v městečku Rushan, kde si dáváme večeři a ubytováváme se v příjemném penzionku, kde je i sprcha. Slyšíme zdálky nějakou hudbu, a tak se jdeme podívat co se děje. Najdeme místní kulturní dům a nějak nechápeme... tady v dědině v Pamíru, se 30 metrů od Afghánistánu nachází tančírna, kde je asi 30 krásně oblečených lidi, kteří zde něco oslavují a zvou nás dal. Dáváme si pivo a postupně se dozvídáme, že se jedná o nějakou privátní oslavu místního zbohatlíka. Musíme jít s nimi tančit, jinak by nás ani nepustili ven... Byla to úplná fata morgana... vracíme se zpátky na ubytování a uléháme. Všichni se pak ráno shodujeme na tom, že jsme spali jak dudci.
Ráno odjíždíme na snídani a po ni odbočujeme asi 25 km do bočního údolí Bartang valley, kde se necháme na 24 hodin vysadit, bereme si všechny věci a loučíme se s naším šoférem s tím, aby pro nás přijel následující den v 11 hodin. Přejdeme houpající se visutý most a dal vede jen pěší cesta... Potřebujeme vystoupat do nadmořské výšky cca 2.500 mnm, kde se nachází vesnice Jizev, která je přístupná jen a pouze pěšky. Cesta je opravdu nádherná, ale převýšení docela velké, batohy těžké a stínu po cestě pomálu. Za 3 hodiny dorazíme do vesnice (je to spis shluk několika starých domu) a ponecháme si zde většinu věci s tím, že se sem vrátíme na nocleh. Jen nalehko stoupáme další 2 hodiny proti proudu řeky ke krásném jezeru Tsakinkul, za nimž se tyčí nádherné pětitisícovky, lesknoucí se v jeho hladině při zapadajícím slunci. Sestupujeme zpět do vesnice, kde si vybalujeme věci a připravujeme se na nocleh pod takovým přístřeškem. Paní nám udělala polévku venku na otevřeném ohni a my se vracíme o mnoho desetiletí zpět - do dob bez elektřiny, bez wifiny. Ale do míst s nádhernou noční oblohou, kterou vůbec nic neruší. Vychutnáváme si pocit, že jsme tady, uprostřed Pamíru, v tomto tajuplném koutu naší planety...
Vstáváme v 7 ráno, ale místní už jsou dávno vzhůru. V noci překvapivě nebyla zima a ve spacácích nám bylo spis horko. Posnídáme, uděláme par fotek a vyrazíme zpět do údolí. Na smluveném miste na nás ceká náš spolehlivý šofér. Pokračujeme dal údolím Bartang, které patří k nejkrásnějším a nejdivočejším v teto části Pamíru. Pak se odpoledne vracíme zpět údolím až na hlavni silnici z Dušanbe a v podvečer dorážíme do města Khorog, jediného opravdového města v Pamíru (Khorog má 30.000 obyvatel, přičemž druhé největší město pouhých 3.000 obyvatel). Tady se poprvé setkáváme s vymožeností, jakou je Wi-Fi, díky níž mohu napsat blízkým. Ubytujeme se v hotýlku, dáváme si horkou sprchu a jdeme na večeři. Lidé tu chodí mnohem uvolněněji oblečení a spousta lidi nás zdraví a mluví na nás anglicky - s tím jsme se až doposud (až na absolutní výjimky) v Tádžikistánu nesetkali.
Zítra bychom rádi pokračovali ještě kus po Pamir Highway, tak uvidíme, jak se ráno rozhodneme.
Přítomnost telefonního signálu a wi-fi bohužel nám přináší i jednu smutnou zprávu. Večer se v Khorogu Filip dozvídá, že mu zemřel tchán... zatímco my ostatní se následujícího dne vydáváme dále po Pamir Highway, Filip zůstává v Khorogu na internetu a řeší nákup letenky, aby se dostal co nejdříve domů. My ostatní vyrážíme naším autem dále a asi po hodině odbočíme do jednoho bočního údolí, kterým jedeme proti proudu menší, ale hodně divoké říčky. Toyota dostává trochu zabrat, ale vše zvládá. Ve vesnici Garm - Chashma konci cesta, my vylézáme z auta a podnikneme moc pěkný trip proti proudu řeky do kopců. Tak jako až doposud je porad nádherné počasí a děláme desítky a stovky fotek... po cestě potkáváme plně narozeného oslíka dřívím a cele to nádherně zapadá do scenérie Pamíru... ve vesnici pak potkáváme příjemného dlouhovousého bodrého staříka, který si s námi chce povídat. Lidi jsou tu většinou velmi příjemní a jakmile na ne spustíte rusky, tak to velmi ocení. A když jim řeknete, že jste z Česka, tak úplně roztajou... kdekoliv jsme tady v Tádžikistánu zmínili naši národnost, tak to bylo pro nás plus... Ve vesnici Garm - Chashma se nachází i přírodní travertinové lázně, vypadá to tu jako Hot Springs v Yellowstonu; jenom sem ale nakoukneme, protože nám čas nedovolí víc a musíme se vrátit do Khorogu a vyzvednout Filipa. Ten byl úspěšný a sehnal nakonec letenku na lety Dušanbe - Taškent - Řím - Praha, odlet v noci ze středy na čtvrtek, takže následující večer musíme bezpodmínečně dorazit do Dušanbe. Zřejmě měl z toho pořízení letenky takovou radost, že vypil skoro celou flašku slivovice, kterou mel v batohu, čímž mu cesta utíkala asi o dost rychleji než nám ostatním. Abychom zítra nestrávili v aute nějakých 15 hodin casu, rozhodujeme se dnes pokračovat ještě několik hodin cesty až do města Qala-i-Khum, kam dorazíme už za úplné tmy a pozdě večer. Ubytováváme se v hotýlku poblíž řeky, není to (ani na místní poměry) žádný luxus. Raději se balíme do spacáků. Ráno nám po zdi leze šváb jako kráva. No jako kráva tedy ne (ani jako králík ne), ale o velikosti střevlíka tedy rozhodne nebyl... při snídani se zde potkáváme s dalšími cestovateli (spis by se dalo říci dobrodruhy) - párem z Holandska, který jede na kole do Kyrgyzstánu, s trojicí mladých italských kluku jedoucích malým Fiatem do Mongolska a klukem a holkou z Rakouska, kteří jedou tamtéž (každý na své motorce). Díky našemu švábovi a tedy brzkému rannímu vstáváni (a hlavně díky tomu, ze jsme se včera docela přiblížili k Dušanbe) jsme se rozhodli, ze se ještě na dopoledne vydáme na nějakou menší túru. Nechali jsme se odvézt jen cca 10-15 km za město do jednoho menšího údolí, a zatímco na nás šofér čekal, my si udělali ještě takový poslední malý trek - cesta nádherným údolím proti proudu divoké řeky byla naším rozloučením s Pamirem. Strávili jsme tu jen par dni, ale bylo to tu úžasné. Sedáme do auta a jedeme do Dušanbe, řidič to praská jak to jde. Cesta se hodně změní, divoké údolí vystřídají zvláštní zvlněné kopečky a nakonec je to už spíš taková step. Za necelých 7 hodin cesty naše auto zastavuje u jednoho pěkného hostelu ne úplně daleko od centra. Sundáváme bágly ze střechy auta, loučíme se s tímhle příjemným a spolehlivým chlápkem a dekujeme mu za vše. Bez nej bychom nemohli za tak krátkou dobu podniknout co jsme podnikli a určitě bychom to nepoznali až na dřeň... Zastavoval nám v místních hospůdkách, kde jedí kamioňáci a ochotně na nás čekal kdykoliv jsme chtěli zastavit na foceni nebo jen tak na protažení těla. Naposled zazní “spasíba” a vidíme v dálce světla jeho odjíždějícího auta... Máme za sebou první část výpravy (tu pamírskou) a čeká nás druhá. Ale ne všechny, Filip nás za chvíli opustí...
Ubytujeme se (mladá holka v recepci umí moc dobře anglicky a chce po mne, abych do velké mapy světa zapíchl špendlík odkud jsme) a jdeme na večeři. Nacházíme hospodu a dáváme si šašlik a koukáme se na televizi, kde běží záběry z oslav výročí dne nezávislosti. Něco neuvěřitelnýho, naše spartakiáda v 80.letech hadr... A fakt silný kult prezidenta Rahmona, pro nás těžko představitelný. Jeho plakáty a billboardy jsou naprosto všude...
Po večeři jdeme na hotel a tady se rozloučíme s Filipem, který si bere taxíka na letiště a vrací se do Evropy... Zbylo nás pět.
Jestli nám doteď bylo teplo, tak v Dušanbe je teda vedro jako prase. Nechci si ani představit, jaký hic je tu v červenci... Po snídani vyrážíme pěšky do centra. Město není úplně hitparáda, ale třeba ve srovnání v Biškekem v Kyrgyzstánu dobrý. Centrální náměstí, parky s kytkama, na hlavni třídě kavárny evropského typu, kde si dáváme slušné kafe a tiramisu ... A všude, úplně všude zase billboardy s prezidentem...
Na základní prohlídku města nám stačilo pul dne, vracíme se zpátky na hostel, bereme si věci a domlouváme se s recepční, ze nás její táta odveze za par korun na sever města, kde bychom mohli chytit dopravu do Fanských hor. Pravda je, že cesta pres město je trochu specifická, neboť nejenže jsou naše batohy na střeše, ale jeden z nás musí jet v kufru auta, což byla taková trošku jogínská disciplína (vyhrál Jirka). Nejenže nás chlapík dovezl kam měl, ale ještě nám usmlouval velmi dobrou cenu na přejezd do hor. Mimochodem - tenhle chlapík na hotelu a pak ještě řidič kamionu uprostřed Pamíru byli jediní 2 lidé, které jsme viděli modlit se na koberečku k Allahovi. Ačkoliv je Tádžikistán muslimskou zemi, tak to na první pohled není moc znát. Minimum mešit, muezzina jsme neslyšeli ani jednou. Snad jen oblečení místních dává tušit jejich náboženství. Myslím, že se tu hodně podepsalo období bývalého Sovětského svazu, v němž se to značně “obrousilo”. Rozhodně si tedy nepřipadáte jako na Blízkém východě nebo v severní Africe. Nikdo Vás nikam netahá (ani se Vás nedotýká) a lidi jsou tu většinou velmi příjemní. Ale zpátky k našemu odjezdu z Dušanbe do Fanských hor: chlapík nám sehnal velký terénní Lexus s řidičem a my si to v něm valíme asi 2 hodiny po nove silnici a jede se moc dobře (kromě asi pětikilometrového tunelu, ve kterém není žádné světlo, což působí dost depresivně a vzhledem k absenci jakýchkoli ventilátorů se v něm velmi obtížné dýchá). Posledních 30 km jedeme po prašné a rozbité silnici asi hodinu a půl a je to fakt mazec. Chvílemi neuvěřitelné stoupání, občas brod. Dvoukolkou ani náhodou a ani běžným SUV určitě nesjízdné. Ani v Pamíru jsme po ničem takovém ještě nejeli. V jednom úzkém miste ještě navíc chytneme zhruba stohlavé stádo ovcí, má to šťávu. Téměř za tmy dorazíme k místu Alplager Alaudin, které je bývalou horolezeckou základnou z dob bývalého SSSR a dnes slouží turistům. Silné se ochladilo a je nám docela zima. Je po sezóně, na báze spí ve stanech asi 12 Francouzů, kteří právě absolvovali přechod hor a následujícího dne už odjíždějí. My žádné stany nemáme, a tak je pro nás jedinou šancí jedna z velkých chatek, které jsou tu postaveny. Máme štěstí, je volno a budeme sdílet jednu s párem ruských důchodců, kteří bydlí ve vedlejším pokoji. Celému tady tomu velí energická čtyřicátnice, která to tu má vše pod palcem. Dělá nám výbornou večeři a my večer sedíme i s místními horaly, kteří to tu znají jako své boty. Domlouváme se, že bychom si zítra udělali túru k Alaudinskym jezerům a pak v následujících dnech udělali přechod na druhou stranu hor. Michalovi není dobře, má teplotu a všichni doufáme, že bude v cajku.
Ráno je zima, za chatkou je jinovatka. Jsme přecijen 2.600 mnm. Posnídáme a vyrazíme k o něco výše položeným Alaudinskym jezerům. Je to naprosto neuvěřitelná túra! Už jsem něco sjezdil a myslel si, že třeba loňský přechod v gruzínské Svanetii jen tak něco nepřekoná, ale tohle bylo fakt něco neuvěřitelného... V letní sezóně se da u jezer i občerstvit, ale teď je polovina září a už na nás tady nikdo s pivem a sušenkou nečeká... Obejdeme největší jezero a postupně navštívíme i ta menší. Všechna hrají naprosto neuvěřitelnými barvami, které se nedají popsat; nádherné potoky a výhledy na okolní pětitisícovky dotvářejí obraz té přírodní krásy. Odpoledne se vracíme zpět, Michal má zase horečku a jde si lehnout. Při příchodu do Alplageru vidíme terénní auto s jihočeskou SPZ, které jsme potkali už před několika dny v Bartangu v Pamíru u mostu do Jizevu. Necháváme za stěračem vzkaz, ať nás navštíví. Po hodině se u nás objeví 2 kluci, dáváme si společně čaj. Jsou na cestě už 3 měsíce, a ačkoliv nejsou z jižních Čech (jeden je z Plzně a druhý z Prahy), tak s nimi máme společnou řeč. Naprosto neuvěřitelnou věcí je ale nejen to, že je v Tádžikistánu potkáváme už podruhé, ale hlavně to, ze našli nahoře v Pamíru brýle, které tam Petr ztratil před par dny při túře z Jizevu k jezeru; nechali je tam v jednom homestayi, kdyby se o ne někdo přihlásil... Pokud byste někdo do Jizevu jel, tak je prosím Petrovi přivezte. Kluci se s námi rozloučili a frčeli dál směrem na Uzbekistán. Správcovou kopnul během dne osel a kulhá (ta správcová), tak ji dávám cele balení Brufenů (léky jsou tu velmi ceněné) a ona mi za to dojatě políbí ruku... Když jsem to hned vzápětí klukům vyprávěl, tak mi říkali, že se tady možná děkuje jinak a že když si přede mne klekla, tak že jsem si nemel hned hrát na papeže a nastavovat ruku k políbení. No nic, zpátky už to nevrátím. Teď řešíme zítřek, říkají nám, že zítra má být poslední den s krásným počasím a pak se má zkazit a ve vyšších polohách bude sněžit. Navíc už nefunguje tábořiště u Kulikalonských jezer a my nemáme stany... Rozhodujeme se, že túru, která je obvykle dělaná jako pohodová dvoudenní, musíme zvládnout za 1 den s pomoci oslů, kteří nám ponesou bágly. Na všem se domluvíme, dáme si skvělou večeři, kterou nám správcová připraví a jdeme spát a čekáme, jak ráno Michalovi bude...
Michal ráno hlásí, že je fit a jdeme do toho! Doufáme, že to vše zvládne(me), je to skoro 1.100 výškových metru na Laudan Pass (3.650 mnm) a pak docela slušný sestup ke Kulikalonskym jezerům a na Alplager Artuch na druhé straně hor. Když to všechno půjde a nebudeme si nikam zacházet, mohli bychom to zvládnout za 9 hodin čistého času.
>> Vyrážíme se 2 průvodci, jejich psem a 3 osly, kteří jsou naloženi naší i jejich bagáží. Cesta je nádherná, dost ale fyzicky náročná a nemůžeme chvílemi propadnout dech. Nadmořská výška je ale už docela vysoká a nám je 50+, takže funíme a zastavujeme se čím dál častěji. Konečně průsmyk! Bez těch oslů ale nevím nevím – já měl na zádech jen malej batůžek s pár kilama, ale s patnáctikilovým batohem by to byl fakt mazec. Kousek za průsmykem (kde již nefoukal vítr) si dáváme skvělý oběd, který nám na cestu ještě ráno správcová udělala. Tady se poprvé za celou dobu našeho pobytu zatahuje a už není moc pěkně. Za hřebenem na druhé straně hor je evidentně hnusně. Ted už jen z kopce dolů, ale není to o nic lehčí než do kopce... Cesta ke Kulikalonským jezerům ještě docela jde, ale odsud do Alplageru Artuch je fakt sestupový masakr. I osli toho mají plné zuby... celkem sestoupíme skoro 1.600 m a dorazíme do Alplageru Artuch po 9 hodinách docela vyřízení... Ale dali jsme to! Čeká nás tu luxus, který jsme poslední dny nezažili - teplo na pokoji a dokonce tepla sprcha!! Na chatě spí kromě nás jen 2 české páry a pak jen místní.
Ráno se loučíme s našimi skvělými průvodci a sedáme do auta, které nás během necelých 2 hodin odveze zpět do civilizace... Blížíme se k městu Panjikent a tím i k hranici s Uzbekistánem. Náš pobyt v Tádžikistánu se blíží ke konci. Necháváme za sebou hory, které se nám vryly do paměti do konce života...
Hory jsme nechali definitivně za sebou, cesta rychle ubíhá a před námi je město Panjikent v nejzápadnější části Tádžikistánu. Je teprve poledne, najdeme hotel opravdu výborné úrovně (za cenu, za kterou by v Čechách nebyla ani vysokoškolská kolej). Po ubytováni vyrážíme do města, dáme si v místním bufetu na hlavni třídě polívku a grilované kuře (dokonce tu mají i točené pivo, což je výjimka) a jdeme na chvilku prozkoumat město - zejména místní tržnici, která je tedy opravdu hodně orientální... Ale hrozně příjemná. Kupujeme si na různých místech jablka, hroznové víno a něco sladkého. No kupujeme - všichni si od nás odmítají vzít peníze, že je to dárek od nich. Snažíme se jim je nějak vnutit, ale nechtějí za žádnou cenu. Opakuje se to od jednoho ke druhému. Že je to proste dárek a za ten se neplatí a ať se nám hlavně v Tádžikistánu líbí. Nejen díky tomuto odpoledni, ale vlastně za cely pobyt musím konstatovat, že jsou tu lidi velmi pohostinní. A jak jsem psal už dříve, tak ruština tu velmi napomáhá a pokud řeknete, že jste z Čech, tak je to ještě o další level výš. Podívali jsme se i do místní mešity, modlil se v ni zrovna jediný věřící a nikdo si nás nijak nevšímal. Obrovský rozdíl oproti jiným muslimským zemím...
Ti, kteří po předešlých horských túrách ještě mohou alespoň trochu chodit, tak se jdou ještě dále procourat městem... Hledám sochu Lenina, o níž vím, že by ve městě mela byt, ale na žádné informační ceduli není uvedena, přestože tam jiné sochy uvedené jsou... Najdeme ho nakonec, není vůbec nijak označen, ale stojí tam v mírně nadživotní velikosti. Socha není nijak poničena, jen tam proste stoji jako nějaký bezejmenný monument. Ale my dříve narození jej poznáváme bezpečně. Jirka je navíc narozen úplně ve stejný den jako V.I.L. (tedy o pár let později, myslím), tak jsme tu sochu prostě najit museli. Vzhledem k náročnosti uplynulých dnů a vzhledem ke kvalitě hotelu (kterou jsme tady doposud nepoznali a pochybuji, že se jí v následujících dnech něco vyrovná) zbytek odpoledne odpočíváme a koukáme na místní televizi (dávají především budovatelské úspěchy země pod vedením jejich prezidenta), čteme si a pochrupujeme... Oproti docela živému popolednímu ruchu nás překvapuje mrtvo, které tu v podvečer panuje. Okolo sedmé večerní tu nejsme schopni najit restauračku, kde bychom mohli povečeřet. Nakonec bereme zavděk takovým na první pohled docela nevzhledným bufetem, ale nakonec odtud odcházíme velmi spokojeni. Plněné masové taštičky se zakysanou smetanou (jsme zvědaví, co to s námi udělá) a dokonce naše oblíbená značka piva Baltika! Večer uléháme s tím, že je to naše poslední noc v Tádžikistánu...
V noci jsme si nabili nejen baterky do telefonů a foťáků, ale hlavně naše tělesné schránky, spali jsme jak mimina. Protože nemáme kam chvátat, tak se po snídani ještě trochu poflakujeme a až v 10 hodin bereme taxíky na cca 15 km vzdálený hraniční přechod s Uzbekistánem. Jen pro představu - za 2 taxíky jsme zaplatili necelých 8 USD, nějakých 190 Kč... za nás za všechny...
Na hranici to jde překvapivě jako po másle. Lze ji překročit pouze pěšky, nejdříve jdete na výstupní kontrolu z Tádžikistánu, ta nám zabere asi tak 5 minut Pak musíme pěšky cca 300 m na vstupní formality na uzbeckou stranu. Ani tady to netrvá víc než 10 minut, neuvěřitelné. Na rozdíl od Tádžikistánu nepotřebujeme do Uzbekistánu víza, tak je to o to jednodušší (a levnější). Ale tenhle přechod byl pro mne opravdu neuvěřitelný. Srovnám-li to třeba s pozemními překročeními hranic z Kambodži do Thajska (či Vietnamu) nebo s přechody mezi Guatemalou a Salvadorem či Hondurasem, tak tohle jsem nějak nechápal. Všichni pohraničníci v pohodě a jakmile koukli na naše pasy, tak úsměv od ucha k uchu a “Čéchija, Prága - zdravstvujtě molodci”! A jsme v Uzbekistánu...
Uzbekistán je podstatně vetší a lidnatější zemí, než je Tádžikistán - to jsem věděl už dříve. Taky jsem věděl, že je na tom ekonomicky lépe, ale že ten rozdíl bude tak velký a viditelný na první pohled, tak to jsem opravdu nečekal...
Ale zpátky na hranice: hned za branou do země se na nás sesypali taxikáři, kteří nám okamžitě nabízeli své služby. Samozřejmě ze první nabídka byla úlet, ale když jsem na ně spustil rusky, že tu bracha před měsícem byl a zaplatil do Samarkandu (45 km) 10 USD za auto, tak s tím okamžitě souhlasili a pak už šlo jen o to, která 2 auta nás odvezou. Neobešlo se to bez křiku, hádek a dokonce několikaminutového zablokováni cesty, ale my se docela bavili. Nakonec přišel nějaký boss, uklidnil největšího křiklouna a my mohli vyrazit do Samarkandu.
Těžko mohu paušalizovat za ty 2 dny, které jsme ve východním Uzbekistánu strávili, ale mám pocit, že tato země je úplně jinde než sousední Tádžikistán (i než Kyrgyzstán, který jsem letmo navštívil už dříve). Mnohem lepší a opravená auta, dokončené domy (to v Tádžikistánu téměř neuvidíte, tam je všechno takové nedodělané), krásné silnice a hlavně – neuvěřitelný pořádek na ulicích! Z toho jsme byli úplně paf... Přišlo mi to jako rozdíl mezi Německem a námi v devadesátejch letech... A přitom ceny v obou zemích v podstatě identické. Zvláštní...
Řidič našeho auta to valí jak naprostý šílenec a za chvilku nás vysazuje kousíček od úplného centra Samarkandu, kde jsem již dříve na Bookingu našel levný hotýlek. Druhé auto dorazí minutu po nás. Je necelé poledne, pozítří ráno nám odlétá z Taškentu letadlo a my se nakonec rozhodujeme strávit cely zbylý čas zde a raději během 2 dnů poznat jen 1 město a Taškent si nechat na někdy jindy... Myslím, že jsme udělali dobře.
Oproti včerejšku je naše ubytováni trochu jiná liga. Je sice za skoro za stejnou cenu, ale to je tak všechno, co mají společného. Pokoje a zejména koupelny by potřebovaly renovaci jako sůl. Ale na druhou stranu ta poloha! Nějakých 500 m od nejúžasnější památky Střední Asie, od Registanu, samého srdce Samarkandu, bájného města na Hedvábné stezce. A nejsme tady na dlouhodobém pobytu, ale proto abychom něco poznali, tak vzhůru (tedy rovně) do města! Vyměníme peníze (je tu vlastně téměř úplně identický kurz jako v Tádžikistánu, jen jsou tu o 3 nuly vice, takže co stálo v Dušanbe 10, tak tady stoji 10.000; na přepočet je to ale totéž; po výměně 100 USD máme v ruce milion v místní měně). Jdeme se nejdříve najíst a v centru nalézáme restauraci evropského stylu, ale máme trochu strach, aby to tu nebylo příliš “turistico”. Obavy byly zbytečné. Saláty, hovězí i skopový šašlik, pivo a dokonce espreso nemělo chybu. A na to, že jsme jedli na jednom z nejluxusnějších a nejexponovanějších míst tohoto regionu, tak jsme rozhodně zaplatili míň než v podprůměrné hospodě na českém venkově (o velkoměstě typu Budějc ani nemluvě). Nejznámější památku – centrální náměstí Registan - si necháváme až na zítra, a jdeme se podívat na mešitu Bibi Khanum, pár dalších památek a nakonec na mauzoleum Šáh-i-Zinda. Zejména posledně jmenované je naprostým pokladem islámské architektury 14.-17.stoleti. Ne že by tu nebyli turisti, ale je jich tu pořád hodně málo, hlavně jsou tu místní. Nikdo Vám nic nenabízí, k ničemu Vás nenutí a vy se můžete v klidu třeba hodiny toulat v těchto místech. To už v mnoha jiných částech zeměkoule není (bohužel!) možné. Dokud je čas, přijeďte sem!! Obávám se, že vzhledem k tomu, jak je blízko třeba Čína a jak tam bohatne střední vrstva, tak to tady za 5 či 10 let může vypadat úplně jinak...
Na většině památek jsou staré fotografie, jak to v Samarkandu vypadalo začátkem 20.stoleti (tady si klidně umím představit natáčení některého filmu s Indiana Jonesem). Ještě začátkem 70.let byla většina památek v žalostném stavu, ale pak přišla doba velkých oprav ještě v rámci SSSR, ve kterých se pokračovalo i po vzniku samostatného Uzbekistánu a dnes je drtivá většina významných památek ve velmi dobrém stavu.
Jen malá odbočka – podobně jako loni v Gruzii, tak i letos v Uzbekistánu (ale nejvíc v Tádžikistánu) mluvila většina místních, že za Sojuzu bylo dobře a teď je to špatné. Není práce, nejsou jistoty, špatný výhled do budoucnosti...
Zpátky do Samarkandu - večer jsme si došli do hospody na grilované kuře a pár piv a koukli na osvětlený Registan a užívali si prvního (a předposledního) večera v Uzbekistánu.
Máme před sebou poslední den. Po snídani beru s Michalem a Jirkou taxíka na vlakové nádraží, protože si potřebujeme koupit lístky na vlak do Taškentu, odkud nám zítra ráno odlétá letadlo. Chtěli jsme lístky na nejrychlejší odpoledni moderní vlak, který jede neuvěřitelnou rychlosti 250 km/h a je v Taškentu za 2 a čtvrt hodiny. Je vyprodán, tak bereme zavděk nějakým podvečerním běžným rychlíkem, který to pojede 3,5 hodiny (což je pořád velmi slušný čas) a je za třetinovou cenu. Vracíme se na hotel, sbalíme si věci a ponecháme si k dispozici 1 pokoj jako útočiště, až se odpoledne vrátíme z poznávání zbytku města.
Dáváme si v jedné restauraci luxusní šašliky, grilovanou zeleninu, saláty, studený piva, koly... Jsme nacpaní k prasknutí, ale čeká nás to hlavni - centrální náměstí starého Samarkandu, tzv. Registan. Ten tvoří 3 medresy (náboženské školy) do tvaru písmene U. Pohled na Registan je opravdu úchvatný a nezapomenutelný. V mnoha různých průvodcích píší, že toto město a Isfáhán v Íránu jsou nejkrásnější architektonické poklady středověké islámské architektury. V Isfáhánu jsem (zatím) nebyl, ale tohle je opravdu pecka. Náměstí samo o sobě je skvost, ale uvnitř všech medres jsou krásné zahrady, dvory a malé mešity. Jsou tu i prodejci suvenýrů, ale nikdo Vás neobtěžuje a pokud jim na jejich nabídku k návštěvě jejich krámku s úsměvem odpovíte “nět, spasíba”, tak s úsměvem a pravou rukou na srdci pokynou a nechají Vás jít dal... vyfotili jsme tady neuvěřitelné množství fotek a asi by se tu dalo strávit mnohem vice casu, ale my se museli koukat na hodinky, abychom stihli vlak... Takže návrat na hotel, poslední sprcha, dobaleni báglů, odchod z hotelu, rozdělení na 2 skupiny a sehnání taxíků. Prvního jsme odchytli rychle, kluci odjeli a zůstal jsem já s Milanem a čekali asi 2-3 minuty na další. Když přijel, tak se domlouváme s řidičem na ceně 15.000 sumů (35 Kč za auto), přičemž nádraží je přibližně 5 km daleko. Nějaká babka mu říká, že je to málo, ale on ji odpovídá, že jsou to hosté a že pojede za těch 15.000. My říkáme, že jsme z Čéchii a babka roztaje, že se na olympiádě v Moskvě v roce 1980 seznámila s několika Čechoslováky a že to byli moc fajn lidé. A ať pozdravujeme doma! Další neuvěřitelný zážitek! Aby toho nebylo málo, tak když jsme nastoupili do auta a řidič zjisti, že do odjezdu vlaku máme ještě trochu času, tak nám udělá vyhlídkovou jízdu městem - tohle je park, tamhle je křesťansky kostel, tohle Ruska čtvrť, tady fotbalový Stadion Dinama Samarkand a tenhle dům staví Češi... Při příjezdu na vlakáč nám ještě říká, ať přijedeme znovu, ze tu o nás bude v Uzbekistánu dobře postaráno... až nám s Milanem spadla brada...
Kluci na nás chvilku čekali a společně jdeme na nádraží. Tady se na nej nedostanete jen tak - musíme projít kontrolou jízdenek, pasů a dokonce rentgenovou bezpečnostní kontrolou. Máme čas, ještě stíháme nakoupit chleba, pivo a vodu do vlaku. Rychlík byl opožděn asi o 8 minut, ale uvážíme-li, že vyjížděl z Nukusu na západě Uzbekistánu (nějakých cca 10 hodin cesty do Samarkandu), tak by se od nich mohly ČD učit. A nejen co se rychlosti a přesnosti týče - pořádek na nástupišti, ve vagonu. Po 2 pivech a hodině jízdy vlakem se mi chce čůrat, tak si stoupnou před záchodem do fronty, ale místní mne poušti dopředu, že jsem host a oni až po mne. Jestli má pohostinnost své jméno, tak se zřejmě jmenuje Střední Asie...
Vlak to praskal jak se dalo a do Taškentu přijíždíme na čas, ve čtvrt na jedenáct večer. Hostel máme zarezervovaný od rána pres booking, u nádraží si bereme dohromady za 4 USD 2 taxíky a jedeme na ubytovaní. Spíme v desetilůžkové ložnici v kapslovém stylu, 1 nebo 2 postele už byly obsazené a uprostřed noci ještě někdo dorazil. Každá postel má svůj závěs a zásuvku na dobíjení. Okolo půlnoci uléhám. Poslední noc ve Střední Asii.
V 6 ráno budíček, objednáváme si 2 taxíky na sedmou ráno přímo k hostelu, a i když to na letiště není moc daleko, tak cena 1 dolar za auto nás i tak příjemně překvapí. Na letiště jedeme už za světla a překvapuje nás, jak je Taškent (největší město celé Střední Asie) moderní, upraveny a čistý.
Na letišti dobalujeme bágly, odbavujeme se a čekáme na odlet do Istanbulu.
Projeli jsme Tádžikistán od Pamíru do Dušanbe, prošli si Fanské hory a ochutnali kousíček Uzbekistánu - mystický Samarkand na Hedvábné stezce. Zda se mi neuvěřitelné, co jsme tu za tak krátkou dobu všechno viděli a prožili. A tenhle region se mi tak vepsal do paměti, že bych se sem rád ještě někdy vrátil.
Ted už nás ale čeká let do Istanbulu a následně do Prahy. A stejně jako jsem se těšil sem, tak už se teď těším zpátky domů…
