Gruzie 2018
Putování vlaky, autobusy a maršrutkami Gruzií, která je kolébkou křesťanské civilizace: hlavní město Tbilisi, historické a duchovní Sveticchoveli, Kutaisi a jeho okolí s bezpočtem kláštěrů, Chiatura a staré lanovky, ale především nádherný Kavkaz…
Gruzii jsem navštívil se svými kamarády v červenci 2019, tak hezky popořádku.
Odletěli jsme ve čtvrtek 4.7.2018 ráno z Prahy do Istanbulu, kde jsme měli 11 hodin pauzu a využili ji k návštěvě města. Zvládli jsme takový miniokruh, takže Modrá mešita, Hagia Sofia, podzemní cisterna, Grand Bazaar... a na závěr návštěva rybího trhu, kde jsme pojedli báječnou rybičku k večeři a odjeli zpět na letiště. V půlnoci jsme pokračovali z Istanbulu do Tbilisi. Po 2 a půl hodinách letu jsme byli na místě. Chytli jsme noční autobus do centra a v 5 ráno už jsme budili paní domácí, zda by nás už takhle ráno neubytovala... Ubytovala a my dospali zbytek noci. No zbytek noci, chrápali jsme až do dvanácti... Mne ještě doma kousnul nějakej komár nebo co to bylo a měl jsem slušně nateklý kotník, takže jsem vynechal odpolední prohlídku Tbilisi (kterou tedy kluci absolvovali beze mne) a hezky se dospal a šel až na večeři a na pivo. Druhy den už byl kotník splasklejší, tak jsem s klukama dokončil prohlídku města, jehož centrum je moc příjemné. Neuvěřitelné množství pravoslavných chrámů, doslova na každém kroku... v 8 večer jsme se na apartmánu sbalili a chytli taxíka na vlakové nádraží. Ve 21:45 nám odjížděl noční vlak na druhý konec Gruzie, do města Zugdidi (lůžka jsem nám sehnal po internetu ještě v Čechách). Největším zážitkem byla děžurnaja, což byla klasická uniformována bába. Fakt hustá.
Byli jsme před ni taaakhle malinký...
V Zugdidi jsme přistáli v 6 ráno a chytli první maršrutku do městečka Mestia (cca 3,5 až 4 hodiny cesty ze Zugdidi), které leží v horách v oblasti zvaná Svanetie, u hranice s Ruskem (v podstatě za hřebeny je Rusko, jen par kilometrů odsud...). V Mestii jsme strávili příjemné odpoledne. Stejně jako ostatní městečka (či vesnice) ve Svanetii má Mestia ohromné množství vysokých věži, které měly mnoho století obrannou funkci (podobně jako třeba v Albánii). Dnešní Mestia je určitě úplně jiná než byla před lety, ale pořad to není Špindl... ale jsou tu hospody, wifina a další vymoženosti moderního světa. Další den se necháváme odvézt par kiláků za město a startujeme naše Kavkazské putování. S těmi cca 15 kily na zádech se zpočátku zda každý krok jako utrpení, ale tělo si rychle zvykne. Noha je OK, tak šlapeme a šlapeme. A stoupáme a stoupáme. Musíme vylézt cca do 2.600 mnm a pak zase dolů. Není to tu úplně liduprázdné, potkáme za celý den tak asi 50 lidi - žádný Václavák to fakt není... V pozdním odpoledni sestupujeme do vesničky Adishi, což je shluk několika domů (samozřejmě se starými věžemi). Tady se čas zastavil - ne o roky či desetiletí, ale o mnohem, mnohem delší čas. Žádná wifina, žádné moderní vymoženosti, jen neskutečné tvrdý život, který se všem místním vepsal do tvare. Paní, u které jsme se ubytovali, nám uvařila večeři a my šli brzo spát. Čekal nás hodně náročný další den.
Vstáváme brzo. Paní nám udělala snídani a my vyrazili. Po cca hodině a půl cesty byl brod, ale vzhledem k výšce vody, proudu a našemu věku (je nám dohromady 210 let!) jsme se rozhodli využít nabídku místňáků a vzít si přes řeku koně. Můj kůň neměl ani brzdu ani plyn, ale byl tak naučený, ze mne i s báglem vyplivl až na druhé straně reky... paráda! Teď nás čekalo v poledním horku nějakých 800 metru převýšení, ale dali jme to (koneckonců nám ani nic jiného nezbývalo). Nahoře neskutečný, neskutečný rozhled! Jenom kvůli tomuto výhledu by to za to stalo... Kocháme se krásou jižního kavkazského hřebene, fotíme, já vypouštím dron – je nádherné počasí, tak toho chci využít. Zbývalo sestoupit dolu do údolí na druhou stranu. Po cestě jsme potkali partu Izraelců, jehož jednoho člena pravé uštkla zmije... Žádný signál na mobilu, nic. 2 z nich běželi dolů pro pomoc a ostatní kluka nějak snášeli. Nebyl to příjemný zážitek, ale večer jsme se dozvěděli, ze se jej podařilo dostat do nemocnice, tak to snad mělo dobrý konec... My tedy sešli do údolí, odkud jsme si najali terénní auto, které nás odvezlo nějakých 15 km do poslední vesnice, do Ushguli. 15 km po rádoby hlavní silnici, ale byla to hodina cesty po rozmlácené cestě - na jedné straně skála, na straně druhé sráz a dole řeka. V Ushguli (což je vlastně shluk několika menších vesnic) je wifina, jídlo, studené pivo, paráda. Ráno zjišťujeme že už nemáme žádné Lari (místní měna) a že Eura jsou tu jen papírky - nikdo je nechce. Nikdo. Naštěstí po dlouhé době nakonec seženeme dobrou duši, která nám vymění Eura a nás zachrání od smrti žízní a vyhladověním... Denní túra k ledovci Schkara je uzavřením našeho putování po Kavkazu. Ale nekončíme, jsme teprve v polovině cesty po Gruzii...
Poté jsme přejeli z Ushguli do Mestie (2 hodiny) a Kavkaz jsme opustili následující den autem místňáka, kterému asi po 2 hodinách cesty došla brzdová kapalina, což je tady v horách trošičku problém. Asi po hodině shánění ji ale od někoho
dostal a my mohli pokračovat do středně velkého města Zugdidi. Přesně takhle si představuji Sovětský svaz před mnoha lety - rozpadající se budovy, všude nepořádek, probíhající psi a toulající se krávy... Hlavně ale ta celkově všeobecná devastace, která rozhodně nepůsobila přívětivě... Vlak už nám ten den žádný nejel, tak jsme sedli na maršrutku (cca 20-ti místný mikrobus) a dojeli do Kutaisi, které leží asi 3 hodiny cesty ze Zugdidi. Po cestě se pokazilo počasí a až dosud bezmračnou oblohu vystřídaly mraky a lehký déšť. Az doposud jsme měli celou dobu úžasné počasí a i v horách bylo skvěle. Teď se to zlomilo - ale zaplaťpánbu, ze doteď bylo krásně... Kutaisi je druhé největší město Gruzie a my využili všech vymožeností velkého města - hospůdky, kavárny, hotýlek s klimatizací... ráno jsme si celá čtveřice najali taxíka na celé dopoledne za nějakých 450 Kč, aby nás odvezl ke 2 nejvýznamnějším památkám v okolí - monastýrům Gelati a Mocchameta. Místní dopravou bychom to nebyli schopni zvládnout. Takhle nás šofér po návštěvě obou památek přesně v poledne vysadil na vlakovém nádraží, odkud nám za 15 minut odjížděl vlak dále na východ.
Ještě k té čtveřici - standardně jezdíme vždy ve stejné šestičlenné sestavě a mělo to tak být i tentokrát, ale bohužel nebylo. Asi 10 dnů před odletem nám dal vědět Michal, že poprvé za 13 let musí vynechat a aby toho nebylo málo, tak ráno v den odletu přišel Filip na Ruzyni s tím, že též nemůže odletět... Takže jsme odletěli jen ve čtyřech... moc nás to mrzelo...
Ale zpátky do Kutaisi na vlakové nádraží - ani ne za hodinu a půl vylézáme z vlaku v opravdu ošklivém a šedém městě Zestaponi. Hned před nádražím chceme chytit maršrutku do města Chiatura, ale nabízí se nám jen taxikáři a tvrdí, že žádná maršrutka už tam dnes nejede. Nechceme se nechat napálit, tak bereme bágly na záda a jdeme hlavní ulici a znovu se ptáme místních. Jeden z lidi se nabídne, ze nás dovede k místu, odkud maršrutky do Chiatury odjíždí. Doprovodil nás asi tak necelý kilometr a během cesty celou dobu mluvil o tom, jak bylo za Sovětského svazu dobře a teď je špatně (což nebyl v Gruzii zdaleka ojedinělý názor a setkávali jsme se tady s ním docela často). Mimochodem - na největšího vraha v dějinách lidstva, na Stalina (který je původem Gruzínec), se tu rozhodne nenahlíží jen negativně, ale spíš jako na velkou osobnost, která v rámci svého vůdcovství možná udělala sem tam nějakou tu chybu. Síla... Když jsme dorazili na místo, rozloučili jsme se s milovníkem starých časů a než přijela maršrutka, tak se nám někdo nabídl, ze nás za 10 USD do Chiatury odveze svým osobákem, což jsme využili (40 km). Po cestě jsme se ještě zastavili u skalního bloku Katski pillar, na kterém je postaven malý klášter (který je přístupný jen po kovovém žebříku, ale nahoru se po něm nesmělo a nesmí), který ještě donedávna obýval mnich – poustevník. Je to taková zmenšená Meteora v Řecku, ale s minimem turistů, skoro se žádnými…
V Chiatuře se zastavil čas před mnoha desetiletími. V padesátých letech tu postavili obrovskou fabriku na mangan a protože je město v neuvěřitelném kopci, tak tady postavili i několik lanovek, které spojovaly jednotlivé časti města mezi sebou a s dolem. Tyhle lanovky by v Evropě už dávno nemohly být provozovány, nebudí úplně pocit bezpečí a jistoty. Vřele doporučuji všem, kteří trpí zácpou - brzy se ji zbaví. Jezdi tu 2 poslední a už se začínají stavět nové a moderní. V Chiatuře není téměř žádný turisticky ruch a o to to tu bylo zajímavější, bezprostřednější a autentičtější. Pozdní večer s místními u piva (míněno v množném, resp. výrazně množném čísle) přímo u lanovky podtrhl zážitek z Chiatury...
Následující den jsme popojeli do Mcchety, která už leží kousek od Tbilisi a je naopak velmi, ale velmi turistická. Je to ale takové historické místo pro Gruzínce a zdejší katedrála Sveticchoveli tedy určitě předčila všechny památky, které jsme tu viděli (a že jsme jich viděli hodně!), ale potkali jsme tu i mnoho turistů, kteří sem přijížděli na jednodenní výlet z nedalekého Tbilisi...
Odpoledne už je před námi jen přejezd do Tbilisi, ze kterého zítra odlétáme... Poslední nákupy, sehnat ubytování, jdeme na večeři a koukat na finále MS ve fotbalu… Ráno nás čeká odjezd na letiště a přes Istanbul návrat domů ke svým rodinám.
Uteklo to jako voda...
